My všichni chceme SUV

Evropská unie nebyla vytvořena pro regionální kulturní zájmy, ale pro volný přeshraniční pohyb investic. Pokud máte plnou peněženku nebo platební kartu, pak jste investice. U občana EU se to předpokládá, a tak může, kam chce. Chudáky tady nechceme, a tak je na východě unie železná opona. Jen se jí tak neříká. Je to ošklivé slovo. Národní státy chudnou, korporace bohatnou a není na tom v podstatě nic špatného. Je totiž jedno, kdo bohatne, dokud je bohatnutí všeobecným principem fungování. Není tedy překvapením, že nadnárodní firmy mnohdy přebírají roli správce a živitele kultury. Korporace si vytvářejí vlastní instituce podobné ministerstvům. Ty jsou často kritizovány, že nerozdávají peníze stejně plošně a demokraticky jako státní instituce. Nemohou a ani nechtějí. Ač se to nezdá, jde o velmi pragmatické projekty s jasnými marketingovými cíli. Tím jsou transparentnější, než jejich státní příbuzní. Zkorumpovanost a nesystémovost státních institucí je zapříčiněná tím, že nikomu nepatří. Ve východní Evropě jsou tyto nové soukromé instituce také jediné ochotné své zaměstnance dobře odměňovat. Není jich ale stále tolik, aby se v nich mohli živit všichni intelektuálové a umělci ochotní k tomuto svazku. Dokud se situace nezlepší, bude kritika z těchto hůře živených řad zaznívat neustále, ať bude program solventních iniciativ sebedokonalejší. Ale i olejová a telefonní monstra prý něco chystají, tak snad bude zas o něco lépe. Doufejme, že tyhle korporátní kulturní sítě budou mít delší trvání než Sorosův program kulturních center. Jeho kolaps na konci devadesátých let prohloubil skepsi a místo aby naučil kulturu samostatnosti, jak zamýšlel, nechal ji stát s žebrající rukou. To jediné jí jde dodnes nejlépe. Zůstal dojem, že to jinak nejde. Snad jen jedna výtka vůdčím osobnostem těchto kulturních iniciativ. Prezentovat své aktivity jako možný zdroj použitelných informací pro bankovní sektor je naivní, ale i hrůzu nahánějící. Jakou inspiraci banky od svých intelektuálů a umělců získávají, není zatím jasné. Doufejme, že think tank* nepřijde s něčím ještě zákeřnějším, než je připravit klienta i o ty peníze, které ještě nemá. Tenhle trik lze samozřejmě ještě dlouho zdokonalovat. Abstrahování úroků, multimediální úvěry a konceptuální exekuce nás možná teprve čekají. Mimochodem, znáte ještě ve svém okolí někoho, kdo má úspory? Pamatujete si to slovo? Nastává období přerodu malých flexibilních iniciativ v instituce. Svoji finanční zajištěnost často spojují se svobodou a kvalitou. Dají se ale tyto termíny klást vedle sebe? Často se používá argument přirozeného vývoje a růstu. Při využívání velkých prostor a hospodaření s dlouhodobými finančními podporami je však třeba plánovat program na léta dopředu. Ztrácí se tak možnost rychle reagovat na změnu situace. Bude chybět svoboda okamžitého rozhodnutí bez konzultace s donátorem. To je jen jeden prvek v celé struktuře závislosti. Mnohá slova v posledních letech posílila svůj význam i pozici ve slovníku. Snažíme se být například vlivní, hájíme společné zájmy, udržujeme stabilitu, posilujeme bezpečnost a snažíme se vše zkvalitnit. Vlivná je finanční skupina, lobbista ale i kurátor. Vlády, banky, ale i umělecké časopisy a bienále mají své zájmy. Nemáme koníčky! Vše je nutné stabilizovat, aby bylo možné zabezpečit přísun financí a tak zkvalitnit naše aktivity. Ti, co to nechápou, nemají jasnou koncepci, konstruktivní názor a inovativní přístup k práci, ať jdou dělat něco jiného. Jejich místo už není ani v umění, kde se takoví budižkničemu dlouho skrývali. Postupně zkodifikujeme underground a zcivilizujeme naivní umění, aby pro ně zůstala jen nálepka špatní umělci. Umění už je teď odvětví jako každé jiné. Špatné výrobky budou vždy špatné. Všechna hrůzu nahánějící slova minulého století byla znehodnocena. Banky nabízejí svobodu přinášející hypotéky a úvěry. Chcete-li být nezávislí, kupte si mobilní telefon a nebo si pořiďte revoluční levný internet. Tato a mnohá jiná slova byla zesměšněna, ztratila význam a nebo byl významně posunut. Použijte je ve vážném hovoru a jste za blbce. Vezměte si úvěr nebo hypotéku a ztratili jste svobodu třeba i na několik desítek let, kdy se nebudete moci hnout ze svého nesplaceného bytu a budete se třást před ztrátou i toho nejpitomějšího zaměstnání, protože bance odvádíte dvě třetiny platu. Nezávislí se možná stanete, až vám mobil vypnou, a k revoluci se spamem a reklamou nikdy neproklikáte. Významy samotné ale zničit nelze. Kde je však hledat. Přestěhovaly se do jiných slov, vznikla slova nová nebo již tyto významy nepojmenováváme, protože už je nepotřebujeme? Obejdeme se bez nich, protože je nám docela hezky a příjemně? Je to velký a přijatelný kompromis? Žijí někteří lidé mimo dosah tohoto kompromisu? Jedeme v těžkém SUV**erénním voze, který tak jako všechny ostatní stále více vypadá spíš jako invazní obrněnec než jako civilní automobil. To je design bezpečí. Jeho tíha je metaforou kvality. Víříme prach, skrz nějž jsme schopni zachytit jen fragmenty okolí a útržky dějů. Jedeme, abychom šířili své zájmy a umocnili svou nezávislost. Cítíme se bezpečně a možná i svobodně. A myslíme si, že v něm jedeme všichni.