Zlín: neříkejte tomu utopie aneb Zahradní město továrníka, který sny proměnil ve vteřiny

Moje seznámení se Zlínem proběhlo zrovna ve chvíli, kdy jsem připravovala materiál o Jekatěrinburgu, městě, které je známé svými konstruktivistickými architektonickými památkami. Obě města se mohou pyšnit tím, že v nich byly realizovány Ideje, a nehledě na to, co se od té doby stalo, jejich architektura je svědectvím Utopie. Rozdíl je v tom, že Jekatěrinburg (sovětský Sverdlovsk) se stal jednou ze „zapomenutých“ a pomalu odvolaných utopií. Zlín (mezi léty 1949 – 1989 nazývaný Gottwaldov) přes zářivé úspěchy té samé „utopie v praxi“ nikdy nebyl prohlášen za její naplnění a byl, což je velice překvapivé, skromně umlčen a zapomenut. Nepochybně proto, že bylo dobře patrné, že v tamním kapitalismu byly výrazně realizovány socialistické ideje a naopak.

Mé dílo nemůže zaniknout a nezanikne. Tyto budovy — možná budovy, komíny, stroje — to jsou jen hromady cihel a starého železa. Ale můj systém zůstane k užitku všech, kteří přijdou po nás.
Tomáš Baťa

Protože jsem se narodila v Sovětském svazu a prožila tam sice krátký, ale pro formování mladého člověka neobyčejně významný úsek života, zvykla jsem si předpokládat, že „utopie“ je to, o čem snil Tomasso Campanella ve Slunečním státě, Platón v podobenství o jeskyni nebo Černyševskij ve snech Věry Pavlovny v románu Co dělat. Po dlouhou dobu mě nenapadlo, že se mi poštěstilo žít také v dočasně realizované utopii. Nemohla jsem to však v pravý čas pochopit, neboť poslední období mého dospívání se časově shodovalo s úpadkem Sovětského svazu a s jeho tvrdou kritikou, v níž mladým patřilo významné místo. Revoluce roku 1917 byla nazývána převratem, ideologické hodnoty byly svrženy a termín „utopie“ se v souvislosti s pádem systému nikdy nepoužíval. Vždyť se idea považovala za uskutečněnou, ale utopii, jak už vyplývá z názvu, realizovat „nelze, není možné a není třeba“. Až mnohem později se začalo mluvit o chybách ve výpočtu, obětech a problémech — o nemožnosti realizace socialismu a komunismu vinou překrucování idejí v samostatné zemi. Ale i mimo samostatný stát se realizace uskutečnila jen částečně. Nicméně ideje, které naplňovalo umění a architektura zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století představují bezpochyby nejvýraznější příklady vzletu lidského ducha a rozkvětu idealismu, bez kterého by podle mne nemohlo lidstvo dosáhnout ničeho ani v jednotlivých zemích ani celkově.
Když jsem uviděla český Zlín a podrobně se seznámila s jeho historií, byla jsem doslova u vytržení — poprvé v životě jsem se setkala s realizovanou utopií, která doopravdy fungovala (tedy by vlastně kvůli těmto dvěma kritériím už neměla být nazývána utopií). Ale protože idea a město jsou tak trochu mimo hlavní pozornost a existovaly jen krátce, už navždy se ke Zlínu přidal termín utopie v sousloví se jménem Baťa a dohromady označují polozapomenutý sen, který už zajímá jen archiváře a historiky.
Nejen Češi, ale i spotřebitelé v mnoha dalších zemích znají červená písmena, která představují nejproslulejší českou značku obuvi. Jak se však ukázalo, jen málokdo ví, že to nejsou jen boty, ale především idea kapitalismu se socialistickou tváří a naopak. Nevěřím tomu, že sám Tomáš Baťa někdy svou ideu takto definoval, ale ze své podstaty je klidně možné ji takto vymezit.

Vzpomínáš, jak to všechno začalo?
Obuvní podnik Baťa začal fungovat už v 17. století a předával se pak z otce na syna a z pokolení na pokolení. V roce 1895, když Tomáš Baťa začal pracovat spolu se svým bratrem Antonínem v rodinné firmě, měla deset zaměstnanců v dílně a čtyřicet dalších, kteří pracovali doma. Podnik se postupně rozrůstal a stále více lidí z okolních vesnic přijíždělo, aby mohli pracovat u Bati. Už tehdy Tomáš Baťa spojoval obchod s občanskou aktivitou, za jeho účasti vznikla organizace „fyzické a mravní kultury“ Sokol (1898). Později v roce 1903 on a jeho bratr Antonín vstoupili do zlínské organizace sociálně-demokratických odborů. Je však nutno dodat, že brzy po povstání pracujících v roce 1905, se Baťa přestal o politiku zajímat a všechny své další snahy směřoval k jedinému cíli — k vytvoření sociálního systému, na němž zcela závisel úspěch jeho rodinného podniku.
V roce 1899 byla do Zlína zavedena železniční trať a už v roce 1900 staví Baťa hned vedle stanice novou továrnu. Právě ona se stala centrem budoucího města. Na panoramatu Zlína se objevují nové dominanty a už to nejsou jen věže kostelů, ale i tovární komíny. Baťa využívá zkušenosti, které nasbíral během praxe v Americe i svých dalších cest po celém světě. Podle jeho projektu staví architekt Dominik Fey v roce 1906 novou tovární budovu. V letech 1912-13 se staví první domy pro zaměstnance. Právě to se dá považovat za počátek éry funkcionalismu a konstruktivismu ve Zlíně, která zde trvala až do šedesátých let.
První světová válka přinesla továrně první státní objednávku — na padesát tisíc párů vojenské obuvi, čímž začalo firmě období rychlého rozkvětu. Novinář František Obrtel ve své stati Amerika ve Zlíně napsal: „…všude ve Zlíně můžete vidět a cítit kult horečné práce, která překonává i sebe sama … Baťova továrna … je ohromný kolos. Je to město ve městě, pravý labyrint, nebo, pokud se vám to líbí více, Amerika.“

Stavíme zahradní město
Kromě toho, že Baťa vedl podnik (ten zahrnoval výrobu obuvi, kožedělnou továrnu, technické práce, elektrostanici, cihelnu, vydavatelství, stavební firmu, obchodní oddělení a dceřinou továrnu v Pardubicích), aktivně se podílel na plánování dalšího dlouhodobého rozvoje mimo výrobní sféru. Přednostně bylo třeba vyřešit otázku bydlení zaměstnanců. Podnikové noviny Report přinesly 25. května 1918 jeho článek, v němž se píše: „Bydlení je zcela nezbytné. Není nic krásnějšího než to, když člověk může najít útočiště ve vlastním domě a může si odpočinout na vlastní zahradě, kde slunce svítí jasněji než kdekoliv jinde.“ Tady se zrodila myšlenka o „zahradním městě“. V roce 1918 vznikl generální plán rozvoje města, kde se kromě menších domků se zahradami (rozhodně ale ne pro pěstování zeleniny!) pro zaměstnance počítalo také s výstavbou společných míst pro kulturu a volný čas. Plánovala se samoobsluha, kavárna, lázně, pošta, hotel, kino, škola, školka a nemocnice. Hlavním cílem bylo propojit práci se životem. Už v roce 1905 napsal Baťa na stěnu své továrny číslo 86 400 — počet vteřin v jednom dni — to bylo totiž to hlavní, neztratit ani vteřinu. Právě to byl i základní princip plánování další městské zástavby a později se využíval ve všech podobných městech. Od budovy továrny vedly k domkům zaměstnanců stejné rovné cesty, protože pracovníci se měli dostat do zaměstnání a zpět tou nejrychlejší možnou cestou a neztrácet čas zbytečnými procházkami. Bezprostředně vedle továrny byly „budovy pro volný čas“ — obchodní dům, kino a dům kultury. Předpokládalo se, že po práci se zaměstnanci budou věnovat svým duchovním a materiálním potřebám a pak se rychle vydají k domovu.

V práci služebníkem, doma králem
Domky zaměstnanců byly vystavěny na stejném principu šetření místa a času. Přitom hlavní rozdíl mezi nimi a sovětskou výstavbou tkví v tom, že byly plánovány jen pro jednu rodinu. Baťa si myslel, že lidi mají společně pracovat a trávit volný čas, ale žít a odpočívat by měl každý sám. Úcta k soukromému majetku a osobnímu způsobu života byla tím nejzásadnějším, čím se zlínská utopie lišila od sovětské, a právě ona byla hlavním důvodem, že Baťův model úspěšně fungoval.
Domy sice zaměstnancům nepatřily, ale přesto se v případě, že rodina již po generace pracovala v baťovských závodech, dědily. Zaměstnanci je mezi sebou mohli také měnit. Podmínkou života v domku bylo šetrné užívání a dodržování řady pravidel, která si v mnoha domech můžeme dodnes přečíst, protože se zachovala jako exponáty. Podle pravidel nesměli členové rodiny na zahradách pěstovat užitkové plodiny ani chovat žádná domácí zvířata — směli se jen kochat krásami květinové zahrady a starat se o ni. Pravidla také určovala, jak je možné dům větrat a jak zacházet s toaletou. Velmi přísně byly vymezeny možnosti dědictví a také případy porušení pravidel, za něž mohl být domek odebrán.
Typ přiděleného domu závisel na pracovní pozici zaměstnance. Pro mladé bylo vyhrazeno ubytování nejblíže k továrně, protože museli kromě práce navštěvovat také různé speciální vzdělávací kurzy. Obvykle byly jejich domy vybavené jen tím nejnutnějším a patřily k nejskromnějším; Mladý muž a Mladá žena, jak byli oficiálně nazýváni, měli totiž doma trávit jen minimum času. S postupem na kariérním žebříčku a zvýšením kvalifikace rostl i počet pokojů a množství nábytku, v některých domcích bylo dokonce pianino a obrazy. Stále ještě mluvíme o stavbách, jež se dělily na jednu, dvě nebo čtyři části a byly určeny pro jednu rodinu nebo dva lidi, kteří mají určité prostory společné. Nejedná se tedy ani zdaleka o žádné luxusní bydlení. Za nejkomfortnější byly považovány domy určené pro jedinou rodinu, která se nemusela o žádné části domu dělit se sousedy. Nejobvyklejší byly domky rozdělené do dvou částí. Ještě je třeba připomenout, že ve dvacátých a třicátých letech vyrostla ve městě i menší vilová čtvrť pro vedoucí pracovníky, avšak ani tyto domy nepřekročily daný funkcionalistický rámec ani vybavením ani vlastní architekturou.
Domy byly oddělené zahradami a cestičkami, ale nebyly tu žádné ploty, to aby se zdůraznilo, že je třeba ctít osobní život, ale nesmí se zapomínat na sounáležitost s továrním a městským společenstvím.

Z červených cihel se staví bílé sny
Když se Baťa stal starostou, mohl kromě vlastních financí přilákat k investicím do městského rozvoje i další, protože se mu podařilo vymoci pro Zlín nejnižší daňovou zátěž. Navíc nejlepší a nejzasloužilejší zaměstnanci dostávali podíl ze zisku a tím se do grandiózního projektu Baťa zapojovalo stále více a více investorů a odborníků, mezi nimiž nechyběli ani architekti. Hlavními architekty, jejichž jména jsou spojena s výstavbou ve Zlíně, byli František Lydie Gahura, Jan Kotěra (tvůrce městského plánu), Vladimír Karlík a Miroslav Lorenc.
Od roku 1923 se tovární budovy, které rostly jako houby po dešti, stavěly z červených cihel se spárami z bílého cementu a podle koncepce „zahradní továrny“ Františka Gahury se kolem nich prostíraly praky a zahrady.
První, co vás při návštěvě Zlína upoutá, je Náměstí Práce. Rozkládá se na obrovské ploše a lemují ho zajímavé a krásné budovy — vysoká administrativní budova č.p. 21, hotel Moskva a obchodní dům. Toto náměstí bylo od začátku plánováno jako hlavní výkladní skříň nové tváře města, právě tady vyrostly budovy nejdůležitější co do účelu i podoby, které jakoby si mezi sebou dodnes povídaly. Postavíme-li se doprostřed náměstí čelem k městu, pak se po naší pravé ruce bude tyčit obchodní dům, téměř jediná stavba, která si zachovala původní vzhled z roku 1931. Za zády máme hotel Moskva (dříve Společenský dům), jeden z prvních zlínských projektů Vladimíra Karfíka. Budova má černou minulost, protože právě během její stavby dosáhly svého vrcholu neshody mezi Baťou a prvním architektem Zlína Miroslavem Lorencem, podle jehož plánů vznikla jedenáctipatrová kostra domu. Lorenc se nakonec rozhodl Zlín definitivně opustit a projekt dokončil Vladimír Karfík. Před hotelem stojí další dílo Miroslava Lorence — Velké kino. Budova má pevnou konstrukci z horizontálních rovnoběžnostěnů, a ačkoliv nás dnes už jen stěží ohromí velikostí, byla v době svého vzniku v roce 1932 největším československým biografem pro dva a půl tisíce diváků. Naproti přes silnici uzavírá náměstí tovární komplex z červených cihel ozdobený jedinou vertikálou, legendární Administrativní budova číslo 21.

Číslo 21 neznamená dvacátý první dům v ulici, ale jednadvacáté století
Mezitím potřebovala stále rostoucí firma další nové budovy. Administrativní budova čp. 21 vznikla podle návrhu Vladimíra Karfíka a byla ztělesněním moci, globálního rozvoje a expanze podniku. Budova o výšce 77,5 metru a sedmnácti patrech byla postavena v letech 1937-38. Centrum se nacházelo mezi tradičními továrními budovami a jeho věž uzavírala severní stranu hlavního zlínského náměstí. Jednalo se o nejvyšší stavbu tehdejšího Československa vybavenou nejmodernějšími vymoženostmi (automatické výtahy, zdviže, nákladní výtahy i schodiště byly umístěny vně budovy), potrubní poštou a elektrickými zásuvkami umístěnými u podlahy na každých třech metrech, tak, jak to architekt poznal během svého pracovního pobytu v USA. Budova byla plně klimatizována a byly tu i speciální pohyblivé plošiny pro mytí oken zvenku. Kromě toho se jednalo o první administrativní stavbu „open space“ s mobilními kancelářemi, jejichž rozloha se dala měnit pomocí skleněných zástěn (jejich rozměr se mohl pohybovat až do 80x20 metrů). Nejslavnější je kancelář Jana Bati (bratra, který převzal vedení podniku po smrti Tomáše Bati). Ta byla umístěna v proskleném výtahu o velikosti 6x6 metrů, a tak se mohl ředitel velmi rychle pohybovat mezi jednotlivými patry a sledovat práci svých podřízených. Vypráví se celé legendy o impulzivnosti Jana Bati, který se se svým zářícím výtahem rád nečekaně zjevoval a spílal svým zaměstnancům za jejich prohřešky. Sám Baťa považoval takový mechanismus za superefektivní nástroj řízení podniku.
Aby bylo komu vládnout, bylo třeba lidi léčit a učit.
Jednou z prvních staveb byl nemocniční komplex, který vznikl v letech 1926–1936, ale hlavní část stavby byla dokončena už v roce 1927, tedy za pouhých devět měsíců. Jeho unikátnost spočívá v tom, že byl první československou nemocnicí, která byla rozdělena do sedmnácti oddělených pavilonů ne vertikálně, ale horizontální členitostí budov, jež jsou navzájem propojeny systémem chodeb (autoři projektu: architekt František Gahura a MUDr. Bohuslav Albert). Stejně jako u jiných staveb byla i vedle nemocnice okamžitě vytvořena zahrada.
Pokud se zaměříme na učení, pak hlavní novinkou v budovách školy bylo to, že přestaly být výhradně místem výuky a změnily se na prostředí pro „výrobu“ přesvědčených Baťových zaměstnanců. Tady si dovolíme malou odbočku do budoucnosti, je totiž nutné si uvědomit, že se nejedná o věrnost továrně a firmě, ale o věrnost ideálům rozvoje jako takovým, z nichž se teprve postupně mohla zrodit (a ve většině případů také zrodila) věrnost Baťově podniku.
František Gahura vytvořil systém škol jako architektonické naplnění Baťovy nové myšlenky o korporativním vzdělávání. První ústavy pojmenované po T. G. Masarykovi byly otevřeny v roce 1927. Budova školy představovala podobu otevřené knihy, jejíž dvě křídla spojuje prosklená hala skrývající tělocvičnu a umělecké dílny. Třídy měly jednotnou velikost 9x6 metrů a ležely po obou stranách dlouhých a prostorných „křídel“ osvětlených po celé délce (a téměř celé výšce) okny. Později byla celá školní čtvrť dokončena Miroslavem Lorencem v souladu s původní tradicí. Kolem odborných učilišť byly postaveny koleje. V celoevropském měřítku byl unikátní součástí celého komplexu široký bulvár, který spojoval koleje se základními budovami vzdělávacích ústavů, aniž by jakkoli narušoval harmonii celého panoramatu, a noví lidé po něm s důvěrou kráčeli vpřed za světlou budoucností.
Ještě nevěděli, čím to všechno skončí. Jako ptáci v letu. Ale zatím naše lokomotiva uhání vpřed…

Na vývoz: výrobky, obchodní strategie, architektura a životní styl
Rostlo město a v něm rostli lidé, kteří vyráběli stále více a více střevíčků a pracovních bot. Začali také vyrábět obuv pro stroje, tedy pneumatiky. A pak i samotné stroje. A dokonce letadla! Ale tady už se do toho začala míchat vláda a zakročila proti takovému nepřípustnému tlaku na státní monopol na výrobu letounů. Ještě navíc sám tvůrce a nositel myšlenky o výrobním idealismu zahynul tragickou smrtí, když se zřítilo jeho osobní letadlo (1932). I když letadlo je v tom zcela nevinně a celou tragédii způsobila paličatost — jež se za určitých podmínek může nazývat houževnatostí — a špatné počasí, muselo se na další výrobu zapomenout. Jako dříve však zůstával okolo celý svět plný lidí, které bylo možno obouvat, tedy přinejmenším obouvat. V této souvislosti se připomíná veselá historka o tom, jak se dva představitelé baťových závodů vydali na průzkum nabídky a poptávky v Africe. První se vrátil a neměl v rukou nic: „Je tam hrozné horko, všichni chodí bosí. Žádné boty nepotřebují. Nulová perspektiva.“ Zatímco druhý radostně telegrafoval: „Všichni jsou bosí. Ohromná perspektiva a prostor pro práci!“
Není těžké uhodnout, kterého ze svých „průzkumníků“ Baťa poslechl. Tak vznikala nová města a spolu s výrobky se samozřejmě vyvážely i nápady a typové domy. Nejznámější typová budova, která se začala objevovat všude po světě je Obchodní dům Baťa. Po zlínském vyrostl další v Praze, jednalo se o společný projekt Ludvíka Kysely, Josefa Gočára, Františka Gahury a Arnošta Sehnala. Ve třicátých letech byly podobné budovy postaveny i v Karlových Varech, v Kolíně, v Šumperku, v Mariánských Lázních, v Mladé Boleslavi, v Bratislavě, v Liberci, v Chomutově, v Olomouci, v Teplicích, v Čáslavi, v pražských Vysočanech a Vršovicích, v Jihlavě, v Klatovech a mezi mnoha jinými také v Amsterodamu. Nejvýznamnější z nich jsou obchodní domy postavené Vladimírem Karfíkem v Brně, Liberci a Amsterodamu.
Proč však zůstávat jen u jednotlivých budov? Už od roku 1921 začíná rozvoj typových průmyslových měst jak v Československu, tak i v zahraničí — v Evropě, Asii, Africe a Severní a Jižní Americe už od roku 1921 začínají po světě vznikat celá typová průmyslová města.
Jedinečnost tohoto podniku byla v tom, že spolu s továrnou se do okolí města dostalo i široké spektrum městských budov, nejen pro výrobu, ale i pro ubytování a volnočasové aktivity, využívaly se nejmodernější technologie a způsob života byl na vysoké úrovni. Firma rostla spolu s městem a zaměstnanci tak měli to štěstí, že se o ně starala po všech stránkách po celé dny — nejen v oblasti ekonomické a výrobní, ale i morální a sociální. V roce 1937 vznikl univerzální model Ideální průmyslové město budoucnosti, který vytvořili architekti Emanuel Hruška, Richard Podzemný a Jiří Voženílek. Základní myšlenkou bylo, aby se centrem města pro 10-20 000 obyvatel stal výrobní podnik, kolem něhož budou dobře dostupné zóny pro kulturu a odpočinek a nechyběla ani čtvrť podobná „zahradnímu městu“. Většina z těchto plánů byla uskutečněna v „bratrských městech“ Zlína, v Československu jich bylo devět, ve zbytku Evropy osm (v Chorvatsku, Švýcarsku, Polsku, Německu, Francii, Anglii, Holandsku a Maďarsku) a mimo starý kontinent ještě třináct (v Indii, USA, Egyptě, Indonésii, Pákistánu, Bangladéši, Zimbabwe, JAR, Keni, Peru, Mexiku, Kanadě a Brazílii).

Kdo jiný než umělec zdokonaluje lidský život
První celozávodní a městské noviny se objevily v roce 1918, už na začátku války (1939) jich tu však vycházelo devět a všechny v Baťově vydavatelství, část z nich byla překládána do cizích jazyků, aby je mohli číst i zaměstnanci v zahraničí. Patřily mezi ně Tvořivá škola (1930), Mladý Zlín (1933), Obuv-Kůže-Guma (1935), Průkopník úspěšného podnikání (1936), Objektiv (1938), Technický rádce (1939) a časopis Sdělení, který vycházel od roku 1918 a věnoval se podpoře a rozvoji vzdělání.
Baťa chápal pojem práce v mnohem širších souvislostech než jen jako činnost v továrně. Základním principem práce bylo neustálé vzdělávání a sebezdokonalování v oblasti vědy i umění. Baťa se otevřeně distancoval od tehdejších populistických socialistických idejí a čelil jim například i uveřejněním citátu Friedricha Nietzscheho: „Cílem života je život sám, naše bytí musí směřovat k rozvoji … Dát člověku vzdělání, vychovat z něj osobnost, která bude schopna se o sebe postarat v každé životní situaci, a hlavně dnešní znalosti rozvíjet a předat dalším pokolením — v tom je smysl života.“ (in: Smysl života: Teosofie versus Nietzsche, Sdělení, 1923). O několik týdnů později uveřejnil časopis, ve snaze vyjádřit vlastní pohled na umění, který by byl v harmonickém souladu s představou o Zlínu, citát dalšího filosofa, Johna Ruskina: „Umění je prvním krokem na cestě k pochopení a účelnosti. Každý, kdo se snaží zdokonalit svůj život, je umělcem, který pracuje z čistého srdce pro blaho všech.“
Ve třicátých letech, krátkém zlatém věku zlínského impéria, vzniklo několik vzdělávacích zařízení. V roce 1935 byl založen Studijní ústav, o rok později Technologický ústav a v letech 1935-42 fungovala Baťova Škola umění. Poslední jmenovaná byla umělecká škola založená na principech německého Bauhausu, která fungovala i v období okupace, ale další změnu režimu a znárodnění firmy už nepřežila.
Dalším místem, kde se rozvíjelo a podporovalo umění, byl Společenský dům. Právě tam se uskutečnilo několik zajímavých výstav a v roce 1936 tu proběhl první Zlínský salon soudobého československého umění, který se tu pak konal každoročně až do roku 1948, tedy s výjimkou let 1945-47 celkem jedenáctkrát. Pak ale v zemi zavládl socialismus, který měl nehledě na podobnost záměru o umění „pro lid“ zcela jinou představu.
Možná kdyby se vůdci socialistického života podívali na to, co jim Zlín zanechal, poněkud pozorněji, byli by méně suroví. Třeba by Salon umění za nějaký ten ústupek povolili, aby se dál konala oslava prvního máje. To byl totiž další jedinečný počin zlínského kulturního života — grandiózní společná oslava svátku práce, která se konala pravidelně od začátku dvacátých let. Prvomájových oslav se spolu se zaměstnanci účastnil i ředitel a celé vedení podniku. Někteří levicoví skeptici nemohli uvěřit, že je takové rovnostářství možné, a proto přijížděli do Zlína, aby na vlastní oči viděli Rovnost a Bratrství v praxi.

Film jako nejdůležitější druh umění
Že je film nejdůležitější umění, se naplno potvrdilo, když bylo v roce 1931 ve Zlíně otevřeno Velké kino (návrh František Gahura), druhé největší kino v Evropě. O pět let později vznikly v Kudlově Filmové ateliéry, základ budoucího Filmového studia Zlín. Obvykle se soudí, že tento ateliér sloužil jen potřebám obchodu, protože se tu natáčely filmy výhradně pro potřeby vzdělávání, reklamy a dalších odvětví spojených s podnikem. To ale není celá pravda. Filmové studio takovými snímky jen začalo. Nehledě na to, že umělecká úroveň těchto filmů je sporná, je dodnes možné je se zájmem sledovat právě proto, že byly vytvořeny v těsné souvislosti s výrobou a je v nich zachycen obecný optimismus, radost, zdraví, humor a hlavně společná víra ve společenský pokrok a v samo lidstvo. Během výroby firemních filmů tu vzniklo i několik experimentálních dokumentárních snímků a byly tu položeny základy pro legendární animaci — film Ferda mravenec z roku 1942 byl prvním československým loutkovým filmem. (Velevážený Ferda žije ve studiu v Kudlově dodnes a každý návštěvník si s ním může potřást pravicí.)
Rozvoj hlavního umění pokračoval takovým tempem, že na počátku čtyřicátých let se ve Zlíně zrodil i festival Filmové žně, který však kvůli válce proběhl jen v letech 1940 a 1941. Právě Filmové studio je jediným zlínským podnikem, který přežil všechny historické peripetie — válku, znárodnění, komunistický puč roku 1948, sovětskou okupaci o dvacet let později, normalizaci, revoluci v roce 1989 i privatizaci.

Konec toho, co prohlásili za utopii
Vláda nemohla podniku odpustit spolupráci s německou armádou, a tak byly Baťovy závody okamžitě po válce, v roce 1945, znárodněny. Vedení a architekti Gahura a Karfík museli Zlín opustit, architekt Miroslav Lorenc, který postavil ve Zlíně více než padesát budov, mezi jinými obytný dům Eduarda Pelčáka, Malotovu cukrárnu, Obchodní a bankovní dům Františka Javorského a restauraci Minaříková, byl v roce 1943 zastřelen za členství v odbojové organizaci Obrana národa, většina pak byla vysídlena a nikdy se už do města nevrátila.
Umíráček zazvonil Baťovu systému i s jeho kulturními a vzdělávacími ústavy v roce 1948, kdy v Československu proběhl komunistický puč, po němž byla originální organizace práce, kde byl každý motivován svým dílem odpovědnosti za její náplň (i za svou výplatu!), nahrazena kolektivní odpovědností. Začíná nová éra, bez Bati a nikoliv ve Zlíně, ale v Gottwaldově. Nové vedení se postaralo i o to, aby zmizela jakákoliv památka na Baťu. Nespokojilo se jen s přejmenováním města, ale rozhodlo se zničit vše, co neslo Baťovo jméno, mezi jiným i jeho letadlo, v němž zahynul a které bylo do té doby vystaveno v jeho muzeu.
Město dále rostlo a rozvíjelo se, ale tento rozvoj, který zničil původní architektonický plán a nahradil ho jiným, už není pro tuto zběžnou analýzu nijak zajímavý. Jak se dalo čekat, mnoho historických budov bylo po roce 1989 zničeno a přestavěno, a až v posledních letech je jim přiznán status architektonických památek a jsou chráněny.

Doslov
Zlín je jedinečný, protože jeho rozvoj nebyl následkem utopických idejí ambiciózního architekta nebo sociálního idealisty. Rychlá proměna zaostalého tradičního městečka v moderní město byla výsledkem racionálního myšlení činorodého podnikatele, který chtěl svým spolupracovníkům vytvořit prostředí, jež by přispělo k optimalizaci výroby.
Právě kvůli svému nerozlučnému sepjetí s podnikatelskými záměry, nebyl Zlín po dlouhou dobu (až do nedávné doby) uznán za památku české architektonické avantgardy. Úspěchy, kterých česká architektura ve Zlíně dosáhla, nebyly zaznamenány v československé historii a byly mnohem známější za hranicemi. Bývá to vysvětlováno především skutečností, že v „kapitalistickém“ Zlíne byly úspěšně realizovány socialistické záměry. Zlínský konstruktivismus je pro následování velice rozporuplný, ačkoliv se jedná o unikátní a významný sloh. Na jedné straně je jakýmsi zhmotněním racionalismu a úspornosti v architektuře, což by odpovídalo požadavkům komunistického stylu, ale na straně druhé je především spojen s úspěchy kapitalismu a svobodného trhu v období první republiky. Proto se v každém následujícím období našly důvody k ambivalentnímu postoji vedení státu k tomuto unikátnímu projektu. Nicméně tato nevšímavost je zarážející — Zlín je prvním a jediným příkladem absolutně funkcionalistického města nejen v tehdejším Československu, ale i Evropě a na světě. (Až do vyhlášení Athénské charty v roce 1934.)
Při analýze podobných proměn nutně vyvstává složitá otázka: Může architektura založená na idejích plnit tytéž funkce i v situaci, kdy se původní ideje ukáží jako neplatné? Hlavní hrdina videa Zlínská polévka Nazli Kaya (původem Turek, absolvent FAMU) si komickým způsobem pohrává se slavnými architektonickými památkami, vaří polévku a do hrnce postupně přidává i zlínské Velké kino, Obchodní dům a tovární komín. Svůj kulinářský výtvor pak vyhodí z okna s výkřikem: „Nejezte to, není tam dost kultury!“ Druhý z tvůrců, kteří své umění spojili se Zlínem, Tomáš Hubáček, ve svém filmu Návrat do červeného města předvádí postupné odumírání života ve městě, námět z žánru fantasy, který je ale poměrně pravděpodobný. Ačkoliv se jedná o detektivní film, zobrazení postupné umírání města na pozadí přežité ideologie upoutá pozornost více než celý příběh.
Nezbývá než doufat, že náhlá přízeň a úcta ke zlínské architektuře a pochopení významu zlínského konstruktivismu nepřivodí městu stejný osud, jaký postihl například Český Krumlov, který se z živoucího města stal jen zachovalou památkou středověku, muzeem lákajícím jen milovníky české historie.

01.02.2010