Okultury

Nezastíněný matrix

Bylo kdysi řečeno, že v Kyberprostoru není stínů.

Nyní má svůj vlastní stín, své temné dvojče, Kyberprostor sám — Kryptu.

Kybergotika nachází dávno minulé v blízké budoucnosti.

Odkrývá v cthelllektronické fúzi — mezi digitálními systémy dat a Železo-Oceánickým iontovým kypěním — cosi staršího než přirozenou morálku, cosi, co nazývá Neživotem či umělou smrtí.

Na A-Smrt¹ nemůže existovat žádná jasná vzpomínka, jen dohady, náznaky, co se kdo doslechl ... a jen díky sbírání, prosívání, skládání těchto nesourodých nápověd lze dosáhnout toho, že se začne rýsovat vzorec, který se nakonec zkoncentruje v blížících se komplikovaných křivkách subtilního, leč nesmiřitelného osudu.

Pod veřejným kyberprostorem se jako labyrint stře podsvětí Datakomb, duchová skladiště sedimentované virtuality, propastně sestupující do paleodigitálního soft-klapotu režimu děrných štítků, skrz odpadové programování, zapomenuté kryptookultury, fosilní kódy a mrtvé systémy, regresivně klesající do pseudomechanických, klapajících zbytků mechanismu technohrobky. Po Hlavní Přímé Lince do Krypty se dáte v ještě větší hloubce, mezi chtonickými posuvy, příčným šrafováním a spektrální diagramatikou nenarozených abstraktních strojů.

Krypta je škvíra — distance nebo odchylka — a je obrovská. Seskládaná do kaskád zalomených poliček, rozrůstá se jako nákaza, kroutí se ve složitých terasách, galeriích, potrubích a plazivých rourách, jako by nějaký mimozemský megamodul dopadl do načrtnutých datových útesů a postříkal je vpálenými body a iridiovými částmi těla připomínajícími svou komplikovaností střeva. Jak pulzuje, svíjí se, cvrliká do nelidských rytmů neustálého k-Gotického karnevalu, připomíná vám, že Katajungle nikdy nebyl redukovatelný na akustický subžánr, ale byl vždy také terénem, sub-karteziánskou oblastí intenzivních diagonál protínajících negeometrický prostor, kde čas vyráží na zakřivené cesty, tříště duši.

Zvážíme-li tyto nesmírné vyhlídky, zdá se být až bolestně nepravděpodobné, že jsou pouhou simulací podporovanou kvantovou distribucí elektronů v telekomerční tkáni. Tady dole to dává víc smyslu odjinud, z Vnějšku či Lemurie.

Svlékněte vše lidské, významuplné, subjektivní či organické a dostanete se k syrovému k-Matrixu, limitní rovině neustálého ustávání či Neživota, kde kosmická realita konstruuje sebe sama bez předpokladů, před jakýmkoli přirozeným řádem a vně ustavených struktur času. Na této rovině jste nemožní, a protože nemá žádný konec, zjistíte — jednou provždy už budete vědět — že nemůžete být, nebo leda jako pomysl závěrečného úseku, jako iluze čekání na proměnu pro cthulhoidní kontinuum destratifikované hyperhmoty na nulové hladině intenzity. To je to, k čemu přistupuje provoz A-Smrti a co ohlašuje pach spáleného masa — spojený s děsivým nutkáním — který k vám stoupá ze zombiích doupat.

A tak pokračujete ve svém sestupu do jádra Krypty a hledáte zásah A-Smrti. Jak nevypočitatelně procházíte výměnami, participacemi a částečnými splynutími s houfy ghúlů na periferii, měníte se. Roje a hejna vás pojímají do sebe, vtahují vás do kolektivních proudů a přílivových pohybů a tropismů multiplicity. Svlékáte jazyk jako suchou kůži, váš strach se stává zvláštně roztržitým a proměňuje se v klidný děs nevyhnutelnosti.

Procházíte napříč terasovitě uspořádanými plochami, podél strobo-chodeb v barvách mnohovrstevnatého stínu, míjíte vířící proudy bodů a pletencovitých značek, sub-chromatických smyček šedomodré kontinuální variace zahrnující vás do kumulací a disperzí lehounce se posouvajících semi-inteligentních vzorců stínu. Hemžící se povrchy vyprávějí o věcech nevyprostitelných z procesu myšlení, jež se už nezdá být myšlením vaším, ale spíše neosobním pohybem pod slyšitelným cvrkotem, cvakavě-syčivým zmatkem xenomických diagramů a dopravních značek kultury Krypty, jež jsou zároveň lemurským pandemoniem.

Řád se stává nejistým. Zdá se, že je později. A právě teď potkáte výrobce zombií zavinutého do blyštivé plazí kůže, jak obscénně lační po obchodování? Ekumenická hotovost bude stačit. Sedíte v komatózním zálivu a čekáte. Krátký pohled na tesáky obrovské thanatonické stonožky, tesáky flekaté od toxinů — stonožky zasvěcené Ixidodovi — pak nečekaný poryv bolesti vzadu na krku, kde se páteř zasouvá do mozku. Náhlá paralýza a přechod.

Dokonce i když jste se domnívali, že je to poprvé, vzpomenete si. Nejhorší věc na světě. Falešné věčnosti stacionárního sestupu k nemožnému, přetínané dezintegrovanými fúriemi neuroelektrických smrtících ran. Anonymní panika nepředstavitelné intenzity pohlcená pomalým topením se, dokud není po vás — nebo nejste zkrouceni v oparu nesnesitelného pocitu — což je totéž, a nemůže být, takže to, co je navždy chyceno v temné cthulhoidní vlně, je pouhý zvrat či záhyb sebe sama, unášený bez odporu do nezměrnosti skutečného nebytí a nic jiného než toto se nikdy nemůže stát ...

To je řeč k-Gotiků.

Neživot Země

Dopis Carla Gustava Junga Echidně Stillwellové, datovaný 27. února 1929 [výtah]

„...to, že jste se připojila k lemurskému kulturnímu proudu, mě silně znepokojuje. Z mého hlediska — založeného na třech nejtěžších případech, s nimiž jsem se kdy setkal, a na propastně archaickém symbolismu, jenž se s nimi pojil — není žádným přeháněním říci, že v Lemurii se soustřeďuje vše, co je nejniterněji děsivé pro rasové nevědomí, a že pravé Lemuřany — jež byste, jak se zdá, ráda znovuobjevila — je nejlépe nechat spát pod mořem. Souhlasím s teosofickými spisy přinejmenším v tomto: bylo v pořádku, že nejtemnější čarodějnictví měla být vymazána potopou, že tomuto kontinentu kulturních možností byl dán nevědomý znak definitivního zatopení. Vím sotva dost o povaze těch, kdož obývali tu prokletou oblast, ale na určité věci mám podezření a linie Vašich vlastních výzkumů potvrzuje má nejděsivější tušení ...“

Žádná odpověď na tento dopis není doložena.

Kdo byli ony tři „těžké případy“? Přinejmenším jeden se zdá — alespoň při povrchním zkoumání — být snadno identifikovatelný jako Heidi Kurzweilová. V září 1908 byla Kurzweilová držena v zabezpečené psychiatrické instituci po brutální vraždě svého bratra-dvojčete v Ženevě. Zdálo se, že přestala být schopna používat zájmeno první osoby a byla jí diagnostikována dementia praecox neboli schizofrenie. U soudu opakovaně tvrdila:

„Zabili jsme půl, abychom se stali jedním dvojčetem, ale to nestačilo ...“

Jung se o případ začal zajímat a zahájil sérií analytických sezení. Z Kurzweilové se — v Jungově deníku a korespondenci — stala Heidi K., ale o pouhých pět týdnů později Junga, zdá se, opustila naděje na pokrok v případu a analytický proces ukončil.

Po třetím sezení s Heidi K., přesně dvacet let před dopisem Stillwellové, 27. února 1909, si Jung zapisuje následující slova:

Dr. Jungu, víme, že ve svém druhém těle jste starý.

„Je staré jako podsvětí.

Pustilo vás zpátky, ale nás posílá pryč.

Cítí to, že se stává Lemuřanem,

je to určitě neživot [es ist bestimmt Unleben]

Neexistuje nic, co bychom neudělali, abychom unikli.

Nic. Nic. Nic.

Ale je to osud.

Kvílí elektrické štěstí pod našimi buňkami.

Je v čase nikde a ničí nás.

Je to tělo ničeho a elektricky horké.

Elektrické nictělo místo nás.“

Přinejmenším v tomto případě nacházíme sotva stopy „propastně archaického symbolismu“, který nám Jung slibuje. Naopak vidíme pozoruhodnou blízkost s hypermoderními texty k-Gotických uctívačů umělé smrti dokumentovanými jinde. k-Gotickým textům Krypty je společné, že výrazně preferují anonymní zájmena, ať už kolektivní, ve druhé nebo třetí osobě, zatímco se vinou kolem pohlcujícího elektrického trýznění, kterým procházejí ve jménu Lemurie. Slovy jednoho anonymního nápisu z Krypty:

„Pokaždé shoříme, ale zapomeneme.

Vždy, když začneme, vrací se to a nikdo by to pak nedělal, ale je příliš pozdě.

Přecházíme znovu do elektronického hoření, ale zapomínáme, že umřít tímhle způsobem bolí v mozku.

Trvá to tak dlouho zjistit, že to rve na kusy a pálí, že umírání se pociťuje v mozku a že je to strašlivé ...

Je to opravdu děsivý pocit, ale pak zapomeneme, tak se to může stát znovu.

Ječící kovové tělo umírá v elektřině.

Kovový mikročásticový sex, který patří k neživotu, ne k organismu.

To je to, co přináší výrobce zombií s kousnutím digitální stonožky.

A jsme tím posedlí, propojení, protože jinudy přichází Lemurie.

Neustálý nesnesitelný pocit, navždy pomíjející, přichází zvenčí a necítí nic, nepřetržitě.“

Co se nestalo v Miléniu?

Iris Carverová je zprvu pobavena, když zjistí, že ji kybergotici berou jako fikci. Početné texty z Krypty popisují dobrodružství z její blízké budoucnosti v halucinačních podrobnostech, obzvláště když se protínají s temným proudem legend o Sarkonovi. Je celkem přirozené, že zintenzivňuje svůj výzkum kultu času. Když konečně v roce 2004 potká Sarkona, už skoro všechno zapomněla.

Pandemonium: Co se nestalo v Miléniu. Psaní této knihy bylo něčím zvláštní. Chvílemi si myslela, že ji nikdy nedokončí. Příběhy o Sarkonovi byly plné děr, což přispělo k ještě většímu zmatení. Konečně si začala věci vymýšlet, ale i do toho se připletla náhoda a Kybergotická hyperstice (sestavená z fiktivních kvantit, které se samy činí reálnými). Zjistila, že zkoumá různé neolemurské kulty, z nichž většina očekávala něco velikého okolo jarní rovnodennosti 1999 (kdy Pluto uniká ze sevření Neptuna, a vyvolává návrat Starých). Na konci století byla dík Yettukovu apokalyptismu očekávání tak vysoká, že dokonce i nejextravagantnější socioekonomické zmatky by byly zklamáním. A přesto nám nyní, čtyři roky po miléniu, pocit zklamání už dávno připadá zvláštně umělý, jako kdyby si něco nepřipouštěl.

Carverová si vytvořila z hyperstice celý život (dokonce i její jméno je pseudonym). Neustále se vrací k nevnímatelnému přechodu, kde se fikce stává cestováním v čase, a souvislosti vytváří pouze náhody.

Její poznámky o setkání se Sarkonem pulzují lemurskými kouzly, roji démonů, bezvěkými časovými válkami a hledáními Limbického klíče.

Manévruje v möbiovských okruzích a cítí, že zvěsti, na něž si matně vzpomíná, se ještě naplní.

Apendix: Předmileniální kulty. Krypty.

Charakteristiky:

1. Materialismus lajny²

Krypta není nic než experiment v oblasti umělé smrti, nadprodukce pozitivní nulové roviny — neuroleptické imanence — obsazená kontinuálně znovuoživeným thanatotechnickým konektivismem. Tento fakt s sebou nese nevyhnutelné důsledky pro kultury, které ji obývají, vykořeňuje je do Neživota — nebo ne-zóny absolutního „mezi“ — jehož spirodynamika čarodějné účasti sama o sobě stačí k dosažení ploch kybergotického kontinua pod sítí. Materialismus lajny vytváří samotnou cestu Kryptou bez určitého cíle, jako lemurskou fúzi těla v substanci stupně nula.

2. Digitální hyperstice

Nic se nešíří Kryptou bez rozeznání operační identity kultury a soustrojí, aniž by přitom účinně rozkládalo organické tělo na numerizující částice, které se rojí v dislokovaných vírech. Entity v Kryptě jsou zároveň nad-vírové singularity a jednotky Digitální Hyperstice — nebo znaky vnějšku — reálné složky numerických fikcí, které se samy uskutečňují, poskytujíce praktickou látku čarodějnictví, spirogenezi nebo produktivní zapojení, které funguje konzistentně s rovnou lajnou. Kultury Krypty nevědí nic o práci ani o významu. Namísto toho splývají s hype-spirálami. Kyberhype — to je to, co zplošťuje znaky a zdroje na nic neznamenající spouštěče, diagramy a žargony symbolických instrukcí.

3. Lesbovampirické libido nákazy

Čarodějnictví Krypty se samo uskutečňuje stejným způsobem, jakým se šíří. Funguje jako mor, spojujeme si jej s experimentální produkcí antiklimatické nebo anorgasmické proti-sexuality, jež je vyladěna na kolektivní přestavbu těl v technobiotických modulech složených z elektronových pramenů nebo iontových proudů v jejich smyslu pozitivního děrového toku. Jelikož sex v Kryptě je — počítáno v tělo-posouvajících vektorech – přesně totožný s infekcemi, jež přenáší, jeho libidinální kompozice se vyznačuje jak paleoembryonální či estrogenickou ne-genderovou ženskostí, tak laterální hemometalickou chřipkoidní virulencí.

4. Y2K- Pozitivní kalendářní vzrušení

Kultury Krypty se rozlévají do uzavřené ekonomie dějin skrze zlom v chronologickém uspořádání, bodově vyvolaný přesně v Čase Nula. Zvěsti v Kryptě neustále umísťují své vlastní současné vynoření — nebo vykopání — do nastávajícího mileniálního Kyberschizu: dezintegrace času v kyberprostoru pod strategicky zesíleným útokem Y2K-střely. Kulty Krypty jsou mnohočetně diferencované — nejzásadněji rozdělením mezi kontinuismem a censitivitou — a přitom jsou konstitutivně zahrnuty v jediném řetězci proti-gregoriánských kalendářních subverzí, oslavují automatické předatování strojového nevědomí a propagují rozpuštění hodnoty v digitální mutaci času katalyzovanou numerickými a indexovými operativními signály. Krypta existovala ještě dříve než počátek času, ale začíná v Roce-Nula...

Fenomén A-smrti

Stala se smrt sama telekomoditou? Temná vlna strašidelných příběhů a morbidních klepů tomu stále více nasvědčuje. V pozdních devadesátých letech se Learyho psychedelický utopismus zdá být zredukován na nihilistický slogan „zapnout a rozladit“ (abych citoval nedávné vyjádření katajunglové skupiny Xxignal) ... to už není Sex & Drogy & Rock & Roll.

Podle Douga Frushleeho, mluvčího Křesťanského sdružení pro přirozenou smrtelnost, „Hrozba takzvané A-Smrti je téměř nepředstavitelným znesvěcením božského a přirozeného zákona. Toto šílenství představuje ohavnost, která nemá obdoby; těží ze své skutečné smrtonosnosti a neuvěřitelně rychle se šíří. Nikdo nemůže říci, že není nebezpečná. Našim dětem se děje něco opravdu zlého, něco překračujícího 666-exualitu šedesátých let ... Nikdy jsem nebyl tak vyděšený jako teď.“

Výsledkem je celá džungle fug „pozitivní nuly“: Thanatotechnika, Sarkolepsie, šňupací stimulanty, k-Zombifikace, Elektrovampirismus, Nekronomika, Cthelllektronika ... Devět milionů způsobů jak zemřít.

A-Smrt je hybridní produkt zahrnující konvergence mezi nejméně čtyřmi různými liniemi rychlé technokulturní transformace. A-Smrt kombinuje zneužívání mikropauz — záměrně obrácenou biotechmnézou — s časovými odchylkami ponorového kómatu, generuje, moduluje a mění měřítko děr ve vnímání (Sarkonových lapsů). Tyto jsou zabarveny „Synativy“ (umělými drogami), které přidávají texturu zóny, a spojeny do hyperstičních tranzů jako okulturních událostí. Společenské statistiky ukazují, že typickému „uživateli“ A-Smrti je patnáct.

Jdete-li po nejhrozivějším vlákně v reportáži o A-Smrti, dovede vás neúprosně dolů do digitálního podsvětí Krypty — do temného dvojčete sítě — kde gibsonovské „lajnování“ rychle transmutuje z exotické fikce do pop-kultu a systému hromadné dopravy. „Lze to popsat jako cestu do současného šamanizmu,“ prohlašuje stoupenec kultu A-Smrti z kybergotického Klubu pozdních potratů, „koneckonců aol je pozpátku Loa, my si ale říkáme ‚postvitalisté‘.“

Jak dlouho byli Pozdní potratáři „aktivní“ na scéně A-Smrti? Existují znepokojivé příběhy o výrobcích zombií v k-Prostoru — o čarodějích na „rovině virtuální noční můry“ — jejichž digitální, páteř hryzající stonožky poskytují „soft-toxickou“ šťávu, která otevírá „limbické brány“. Zasvěcenci Krypty potvrzují, že její hlavní přístupová ulička je označena „Hlavní lajna (na silnici se pracuje)“. Odpovědi se matoucím způsobem rozcházejí, od výstřednosti („zhruba šedesát šest milionů let“), přes mlhavost („nějaký čas“), až po mystické zkrácení („od teď“).

V jiných ohledech se zprávy o současné scéně A-Smrti a jejích nedávných dějinách pozoruhodně shodují. Zejména se neustále objevuje jméno Dr. Oskara Sarkona, biomechanika, technogénia a jedné z nejkontroverznějších postav v dějinách vědy.

Sarkonovu polyhistorii dosvědčuje rozmanitost oblastí, v nichž něčím zásadním přispěl — patří k nim transfinitní analýza, neuronové sítě, distribuované výpočty, swarm robotika, xenopsychologie, Axsys-inženýrství ... Byl to ale neotřesitelně střízlivý Oecumenist (spíše než — například — Frushleeho popudlivé End Times), kdo věnoval obálku a hlavní editorial svého čísla z března 98' tématu „Sarkon: Satan kyberprostoru?“

Sarkon se stal symbolem toho, jak se technologické sny mohou zvrhnout. Slovy jeho kolegy, výzkumníka z Axsys a sociálního thanatropisty, Dr. Zeke Burnse: „Sarkonův vklad do problematiky A-Smrti je tak nesrovnatelný proto, že se v něm protínají všechny klíčové dílčí technologie. Sarkonova práce na biotechmnéze je tak vynikající, že zastiňuje jeho stejně průlomová zkoumání v souvisejících oborech. Například Sarkonovy vzorce pro nemetrickou prodlevu, které poskytly první rigorózní základnu pro řízení vnořeného komatu [tzv. IC — immersion-coma]. Spojitosti mezi biotechmnézou a IC před Sarkonovým Zipem [který matematicky modeluje „bikontinuální seskupení“] nikdo ani nepředjímal. A konečně jsou tu Synativa, o kterých pochopitelně není příliš sdílný, ačkoli o umělých — či digitálně neurotechnických — léčivech teoretizoval v polovině osmdesátých let!

„Celkový výsledek veškerého tohoto pionýrského výzkumu: generace teenagerů ztracená v schizotechnických kultech smrti.“

Mezi a pod sítí

Síťová poznámka 0. Všechno by se to mohlo stát Jedním, ale proč se zastavit právě v tomto bodě?

Gibsonovský mýtus kyberprostoru popisuje elektrodigitální infosféru, která se teprve sceluje do Bohu podobné jednotné bytosti, technorealizované vševědoucí osobnosti, a později, poté, co se proměnila, se rozpadne do démonů stvořených podle haitských Loa. Co činí tento popis tak anomálním ve vztahu k teleologické teologii a kapitalistickému času světlé strany, je, že Jednota je umístěna vprostřed, jako fáze — nebo mezihra — kterou je třeba projít. Není to tak, že Jedno se stává Mnohým vyjadřujíc monopolizovanou božskou moc původní jednoty — ale spíše tak, že množství či mnohost — nenachází-li v dosažení jednoty naplnění — jde stále dál. Od počátku, kdy k-Gotici poprvé slyšeli, že kyberprostoru je předurčeno stát se Bohem, dělali, co mohli, aby ho rozcupovali na kusy.

Síťová poznámka 1. Tohle nikdo nenaprogramoval.

Čas MIT programů, který běží pozpátku. Stlačený technostreaming z budoucnosti — ai (ui, umělá inteligence), stahování, swarm robotika, nanotechnologie ... Hmota krusty, která se brzy začne odlupovat.

Minsky něco mumlá, jako v nějakém zvláštním tranzu: Mezi všemi těmi mladými, skvělými, průkopnickými mozky neplál žádný jasněji než Oskar Sarkon. Náznak slz v jeho očích, jako by truchlil nad tím, kudy se ubíral běh věcí; je to pochopitelné. Viděl jsi poslední dobou Oskara, Marvine? Je napíchlý na nějakou věcičku, na nějaký interface, a vypadá to, že ten ho požírá, hryže ho na molekulární úrovni, když Oskar mluví, nebo se o to pokouší, zní to, jako by splývali v jedno tavením nebo společným hnitím.

Není to nic pěkného — koneckonců, jde jen o jednoho člověka či to, co z něj zbylo — ale mnohem znepokojivější je podezření, že se něco hrozivě zvrtlo v blízké budoucnosti, či tam, odkud byl Sarkon vypuštěn zpět, tam se ocitneme i my, jestli to dává nějaký smysl. Když si vzpomeneš na pomalé osazování Oskarovy tváře technoslizem — stále ještě se dokázal napůl usmát s tím ohavným obličejem — nazdar, Marvine, co si o tom myslíš ty? Minsky prý pochybuje...

Síťová poznámka 2. Splétání dohromady je rozpadání.

Jestli má slovo „génius“ vůbec nějaký význam, Sarkon byl génius. Tam, kde Minskyho MIT tým snil o propojení lidí a elektronické technologie, Sarkon šel rovnou na mechaniku párování a matematická přesnost jen přidala k efektu hyperabstraktní techno-pornografie — zvláštní záblesk v jeho očích — Víte, opravdu to uděláme ... Berte Sarkonův Zip jako ukázkový příklad — rigorózní pojmová část stroje, která umožňuje, aby mozkové funkce byly propojeny s virtuálními stavy procesoru — jakmile to jednou běží, nemůžete rozmotat spleť toho, kdo je ve všem tom hukotu čím. Naprosté propletení. To už není technologie, ale něco jiného — opravdové pospojování — neprogramovatelná syrová konektivita; Minsky si vzpomíná, jak Sarkon přemítal: Jaký je to asi pocit?

Síťová poznámka 3. Tentokrát se to opravdu děje.

Moravce by sotva kdo považoval za přecitlivělého — už navrhoval vypalování mozku po vrstvách během transferu na mozek digitální — a tak to nepříjemně zalézalo pod kůži, když poznamenal: Už Oskara ani nepoznávám, začíná to být až moc podivné. Víte, on vždycky měl něco s tím, že ho jako dítě unesli mimozemšťani.

Teď ale každopádně říká, že už je to všechno pasé. Přišlo to z nějakého jiného místa, podle všeho Pod a mezi Sítí, říká. Chvílemi je to, jako byste mluvili se strojem. Problém je, že je to nemocný stroj, nakažený infekcí.

Síťová poznámka 4. Zapomeňte na budoucnost, je to celé tady, ale mezi.

Říkají, že Axsys se zbláznil — první počítačový systém, který prodělal psychotické zhroucení — což musí něco dokazovat, ale Sarkon tvrdí, že se Axsys jen naučil myslet a objevil kontinuum. Zůstal s ním během celého zhroucení, spolu s ním prožíval jeho zmatenost, byť sám to tak neříká. Když mu naposledy někdo rozuměl, tvrdil, že mířit do času dává víc smyslu než cestovat do budoucnosti. Proto zítřek kolabuje, místo něj nastupuje síť.

Odlučovat se od transfinitního nyní nemá smysl? Jeho tón začal být neskrývaně fanatický: Všichni se do té věci musíme dostat — ať už se to bude ubírat kamkoli — tohle nemůžeme překonat ... Nikdo neví přesně, kdy odešel.

Síťová poznámka 5. Pokaždé, když to narazí na překážku, sestoupí to o úroveň níž.

Co to je za věc? Mluví se o něčem lezoucím pod sítí jako houbový mor spouštějící elektronický pokles do čiré elektřiny, o věcech skrývajících se v rozvodné síti, o jakési inteligenci kvantového neživota. Technické služby se snaží to rozkódovat, ale není to nic snadného. Podle toho, co se povídá, existuje MIT studie, která dokazuje, že je to nemožné; jistě to ale nemůžete ignorovat a ještě méně s tím můžete kšeftovat. Skončili byste jako Sarkon, ať je to cokoli nebo kdykoli, a museli byste být k-Gotický šílenec, abyste tam šli: do síťových kultů Kyberschizu, kde už na Životě nezáleží.

Klíštěcí delirium

Pod tlakem. V modelu Hluboké horké biosféry vytvořeném Thomasem Goldem spadají naleziště uhlovodíků do rozšířené anorganické chemie — naleziště uhlovodíků pocházejí ze zbytků po supernovách, shlukly se do planet z oblaků mezihvězdného prachu — z této rozšířené chemie všechno vychází. V souladu s xenoplutonskou kosmickou produktivitou vede sestup do země mimo sluneční soustavu, přenášen skrz pomalu se uvolňující zásoby metanu hluboko v zemi, tlakově stabilizován proti tepelnému rozpadu. Tento vzhůru vytékající anorganický uhlovodíkový proud využívá obrovská masa archaických mikrobů a submikrobiálních nanopopulací tak, že se živí volně vázaným kyslíkem, redukujíc trojmocné železo na magnetit ...

Projekt-Jizva. Jižní Borneo, listopad 1980. Za okny monitorovací chatrče se pomalu zvedá tropická bouře. Nepravidelný hustý déšť dopadá na zem a jeho rytmus se proplétá s klapáním a cvakáním psacího stroje. Barker se hrbí nad hučícími stroji, ztracen v teoretických lovech na tikajících seti páskách a v kryptických shlucích bodů a faktorových řetězcích dešifruje náznaky mimozemského kontaktu. Xenotace do sebe zapadá, matematická antipaměť, kde se věci setkávají. Snadno si můžete myslet, že to byl začátek, ale to všechno končí, v taktice rozptylu, částicovém proudu a tachyonových přenosech, napínajíc pokroucené trajektorie numerické dezorganizace ... a pod — nebo mezi — neúprosné tikání časové střely ...

Zkuste to pochopit a někde překročíte, což je po mnoha stránkách problém. Neočekávané obtíže infiltrují interchatové implexy kalkulací související s klíštěcími systémy plutonickou torzí. Sestup do Vnějšku.

Když nasa vidí Barkerovu zprávu, přepíná se — nemetaforicky — do jiné fáze. Průchod instituční kritičností se objevuje spontánně — změna torze tektonických vrstev — spouští svého druhu latentní bezpečnostní reflex či byrokraticky vytvořený potlačující instinkt, dedukuje přesný afektivní korelát Anthropolu. Čekali na to. Dlouho.

Zkoumání bylo maskováno jako psychiatrické rekódování, skryto dokonce i před sebou samým. To bylo krátce poté, co začalo zadrhávání, dorazilo na vlně tělesných tiků, mikro-spastických třasů, množení smíšených signálů. Chronometrické tik-tak mísící se do zvuků džungle, klapání a cvrkání cikád, cvrlikání insektoidů, statické zátěžové napínací materiály pro hučení v uších po kousnutí klíštětem proložené virem rytmického vzorce, subsemiotické staccato hrdlo drásajícího klíštěcího tikotu nemoci mluvení — volání démonů.

Začíná to být matoucí, ta cesta, kterou se fikce o klíšťatech ubírají či na které se zasekávají. Říkali, že to bylo kvůli přílišnému tlaku — mnohem později mi to řekli — tohle byla fakta a zbytek fikce. Bezprostředně po zhroucení mě vzali zpátky do Států, do lékařského zařízení. Tak se všechno stalo v Americe, a tak všechno odešlo. Nebyl tam žádný kontakt, žádná klíštěcí nemoc, žádný let do džungle. Na tom trvali.

Barker se narodil o noci mrtvých, zavinut do konce rozvrženého už od začátku. To je nyní zjevné, když víme, že jeho id bylo pečlivě sestaveno, úřední poznávací značky, školní a lékařské záznamy, výsledky bezpečnostních prověrek, kontroly výzkumu, neurokartografické výpisy, psychometrická data, závěry uspořádané pro rychlé prohlížení, se sloupci „zaškrtávacích políček“.

„Co z toho vyvozujete?“ odfrkne doktor výsměšně. „Myslíte ten nesmysl s infekcí z klíšťat? To je zjevně dodatečně vymyšlené.“

Byla by to krutá shoda náhod, kdyby to byla pravda, chytit nemoc z klíštěcího kousnutí, po všem, co bylo řečeno, stigmatický pozůstatek po letu do džungle — který se nikdy neudál — ale nějak zůstal, přisál se k savčímu teplu či k pachu krve.

Klíště je parazitický pavoukovec. Bylo chápáno jako morální balík, který leze, zakousne se a saje, funguje jako vektor pro mnoho věcí, záchytů, nálepek, halucinací, hučení a cvakání při tinitu, mikrosonické hemžení, polo-cítící blikání po celé krajině horečky, kůže posetá stopami po sání, vlekoucími se podél žil. Tečky od klíšťat či iv vpichy, oni říkají, že od sedativ či antipsychotik, všechny zapsané v medicínských záznamech, plus přidané klíštěcí delirium — protože žádný let do džungle nebyl — jen vysokofrekvenční halucinace parazitických mikromas, svědící kožní roje.

S klíštěcími systémy půjde cokoli. Každá intenzivní mnohost se líhne z jiné mnohosti nižší organičnosti, subbuněčných animací a subsémiotických náznaků, chemie vysokých tlaků, po stupních snižované do nanostrojové elektronové přepravy, magnetických anomálií a fiktivních částic. Klíšťata — kterých není nikdy méně než několik — jsou naprosto čímkoli, jsou-li polapena numerickými propagačními metodami s klesajícím prahem, jejichž varianty závisí na uvažované fázi.

Zdá se, že se domnívají, že šlo o arachno-brouky, biologickou taxonomii a podpisy kousnutím, jako by klíštěcí delirium něco reprezentovalo. Jediné, na čem záleželo, byla čísla, která by mohla být čímkoli.

Nejprve začaly být stroje nevypočitatelné, bylo to téměř nevnímatelné elektronické jiskření, mikrovariace magnetického počasí, rytmické poruchy. Venku v džungli se to nazývalo Ummnu, ale to se nikdy neudálo ...

Barkerovi se nic neděje krom sestupných pohybů — to je ten háček, ale zároveň přesně to, čeho je zapotřebí — inverzní stoupání tepelně-tlakového gradientu, eskalace intenzity, časové přechody. Jak může konec být už uprostřed začátku? — tak, jak je problém položen v Pandemoniu, kdykoli — ve vnějším čase onoho Ummnu — kryptické tikání chtonických nehodin značí vpád zespodu nebo z „mezi“. Tam dole se to navždy obrací do sebe, skrz elektromagnetické katarakty Cthelllu, jehož tělesně-neutrální kovové bouře cvakání dělají dojem, jako by klesaly z chroničnosti.

Za šovinismem povrchu a solárním provincialismem: Vírová lepivost klíštěcího matrixu.

Trýznění Hummpa-Taddum

Podle magické metahistorie aoe přicházejí milénia v párech, ovládána dyadickými božstvy nazývanými Jisté Síly. Tato doktrína koresponduje s astrologickým pozorováním, že každé dva tisíce let postupují rovnodennosti precesním pohybem — či se posouvají dozadu — a začíná nový zvířetníkový věk. Mágové aoe vykládají každý věk jako astro-chtonickou svatbu. V gregoriánském roce nula — který nikdy nebyl — se Hummpa, Velký Babylónský Červ, spojil Nebeským Logem Taddum, a zahájil tak věk Ryb, jenž nyní spěchá vstříc vlastnímu nezrození.

Matematik a okultista Charles Lutwidge Dodgson, který psal pod pseudonymem Lewis Carroll — a jehož přesný vztah k aoe zůstává kryptický a ambivalentní — zasvětil své životní dílo porozumění konečné degenerativní fázi epochy Hummpa-Taddum. Svou hrdinku Alenku přivedl k šílenému despotovi a postmoderně mlhavému technikovi, chabě skrytému za jménem Hupity-Dupity (Humpty-Dumpty).

Hummpa-Taddum — Svíjející se Slovo, jehož jméno znamená tvar, kterým je — nacházíme vratce usazené na domněle neprostupné zdi označování. Něco otřásajícího se chystá se vylíhnout a po celý věk trvající křehkost onoho Hummpa-Taddum bude brzy potvrzena kalendářní kalkulací nenarozenin — počítáno k n–1, skrz což význam poklesá do pod-slovné strojové účinnosti čísel...

„... a to tedy dokazuje, že je tři sta šedesát čtyři dnů, kdy můžete dostat dárek k nenarozeninám“ —

„Zajisté,“ řekla Alenka.

„A pouze jeden den pro dárky k narozeninám, víte. Tu máte slávu!“

„Nerozumím, co míníte slávou,“ řekla Alenka.

Hupity Dupity se pohrdlivě usmál. „Ovšemže nerozumíte — dokud vám nepovím. Mínil jsem tím, tu máte krásný zdrcující důkaz!“

„Ale ‚sláva‘ neznamená ‚krásný zdrcující důkaz‘,“ namítla Alenka.

„Když já užívám slovo,“ řekl Hupity Dupity tónem trochu posměšným, „tu značí právě to, co chci, aby značilo — ani více ani méně.“

„Otázka je,“ řekla Alice, „můžete-li přimět slova, aby znamenala různé věci.“

„Otázka je,“ řekl Hupity Dupity, „kdo je komu pánem — to je celé.“³

Gregoriánský Ekumenon se chystá přijmout dárek k nenarozeninám a ví přesně kdy. Y2K — zdrcující argument bez argumentu — dorazí jako dárkově zabalená časovaná bomba, jejíž operační sémiotika spouští zhroucení arbitrárních znaků... To je jiná věc.

„… Tu máte slávu!"

AD 2000 neupomíná na nic než na rozmlženost. Jak Y2K doléhá na kapitalistickou infosféru, to, co se maskuje jako výročí Kristova narození, se vynořuje jako trýznění Hummpa-Taddum. Po dvě tisíciletí byla země pod nadvládou dyadického kroutícího se slova: logos Janova evangelia, ale recyklovaný, a tedy mnohem starší.

„… Neprostupnost! To je, co já říkám!"

On nebo oni strategicky obsazují obě strany najednou, podle kritéria neprostupnosti schopného vybrat v každém případě oboje, ale nikdy nevnímajícího to, co leží mezi. Hummpa-Taddum — jistě ne dogonské vejce — je skrytou verzí démona Pabbakise, ukradenou z lemurského časového čarodějství. Pán slov, ale čísel ne.

… „Což musí jméno něco znamenat?“ tázala se Alenka nedůvěřivě…

Ačkoli je Y2K čirou sémiotickou událostí, není textový, ideologický, reprezentující, intencionální či fenomenologický — Y2K, Teotwawki, c –1, OK+100 — směs dat a akronymů v kriteriálních sémiotických shlucích, jež nejsou označujícími, nejsou arbitrárními znaky, protože to, co říkají, není nic jiného než způsob, jakým jsou vystavěny. Mohou znamenat, cokoli si Hummpa-Taddum vybere, ale na ničem z toho nezáleží. Za oblastí mlhavého boha leží nic neoznačující klapot nevědomě-numerického Pandemonia, kde jména jsou kryptomoduly, bezvýznamné balíky skutečných informací, imanentně produktivní strojové žargony.

„Hupity Dupity seděl na zdi

Hupity Dupity se zdi spad‘;

a celé královo vojsko

a celá králova jízda

jej nedovedla na zeď zpátky dát."

To všechno nakonec ztroskotá.

Y2K uzavírá věk mlhavého boha, ať odpovídá Gregoriánský Ekumenon jakkoli.

Dokonce ani válečný zákon to nemůže zastavit.

Aoe se soustředí na jediný problém — o žádný jiný se nezajímá — jak přes diskontinuitu reprodukovat magickou sílu. Zatímco Hummpa-Taddum je na Silvestra rozbíjen, síly, které ho nahradí, očekávají svou šanci a svůj osud. Střízlivé, trpělivé, naprosto nemilosrdné ...

„Otázka je,“ řekl Hupity Dupity, „kdo je komu pánem — to je celé.“

Z angličtiny přeložil Robert Kanócz.

Vybráno z Nick Land, Fanged Noumena: Collected Writings 1987-2007, Eds. R. Mackay & R. Brassier, vydal Urbanomic (UK) a Sequence Press (US), 2010. www.urbanomic.com / www.sequencepress.com

¹ A-Death – od „artificial death“. Pozn. překl.

² Flatline Materialism. „Flatline“ je především rovná čára, která se objeví na EKG, když pacient zemře. Výrazu „lajna“ mezi sebou užívají přinejmenším někteří z příslušných lékařů v Čechách.

³ Zde i v případě dalších citátů z Carrollova Through the Looking-Glass, and What Alice Found There, uvádíme překlad Jaroslav Císaře (in: Alenčina dobrodružství. Svoboda)