Přichází k vám podivný nový svět

„Hranice mezi Spojenými státy a Mexikem měří dvě stě mil a představuje spojnici mezi dvěma rozdílnými světy. Mexiko uvádí na pravou míru vše, co o sobě Amerika tvrdí a čemu chce věřit — že je nevinná, bez barvy a bez zápachu, osamělá a soběstačná — tohle všechno komplikuje a glosuje mateřské, závistivé a truchlící Mexiko.“

Richard Rodriguez, Dny zapomnění — Spor s mým mexickým otcem

Město Tijuana se nachází v okrajové oblasti Mexika, zároveň však ve středu dění. Leží sice při hranici s jižní Kalifornií, ale díky přestřelkám přistěhovalců s policií a pohraniční stráží, pašerákům směřujícím na sever a „uprchlíkům“, kteří utíkají před mocí systému směrem na jih, je stále v centru pozornosti. Přes veškerý rozruch, který podél hranice panuje, si město Tijuana zvyká na novou identitu, jež vzniká hlavně díky rozrůstající se umělecké a hudební komunitě, která si v posledních několika letech získala mezinárodní pozornost. V čele s projektem upbeatové electronické hudby nazvaným Nortec Collective, jenž tomuto pohraničnímu městu dodává unikátní lokální hudební kulisu, jsou zdejší umělci a hudebníci protiváhou k obrázkům násilí, které je zde na denním pořádku. Jedinečnou historii svého města prezentují jako příběh chudého příbuzného, ekonomicky závislého na San Diegu a na svých severních sousedech. Toto velkoměsto ležící na samém okraji Mexika bylo po většinu své historie prakticky autonomní. Generace tvůrců projektu Nortec věnuje pozornost kombinaci chudoby, typické pro země třetího světa, ošklivosti a s ní spjatého unikátního kouzla tohoto města; v podstatě jim jde o zachycení jeho surrealistické současné podoby. Expozice s názvem Podivný nový svět, uvedená v Muzeu umění v Santa Monice (2007) a prezentující umění a design vznikající ve městě Tijuana, představuje závěrečnou část a zároveň zmenšenou verzi mnohem většího projektu. Jedná se o projekt zorganizovaný a uvedený v roce 2006 v Muzeu současného umění v San Diegu, jehož původní verze byla představena ve stejném roce v Mexickém kulturním institutu ve Washingtonu D.C. V první místnosti expozice uvedené v Santa Monice lze ve videoprojekci spatřit ulice Tijuany, Los Angeles a San Francisca, na jejichž pozadí se pohybují počítačem vytvořené obrazy mexických pouličních prodavačů s dvoukoláky. Dílo Pouliční prodavači ve sféře šedé ekonomiky Julia Césara Moralese návštěvníka zaujme už tím, že se vozíky prodavačů poskládají z jednotlivých počítačově vytvořených součástí, vznášejících se ve vzduchu přímo na místě v tom kterém velkoměstě — ilustruje tak barevné a hlučné mexické prodavače s dvoukoláky (prodávající tacos, kukuřičné placky, zmrzlinu, ovoce a zeleninu), jež se stali běžnou součástí života po celé Kalifornii. Hned za rohem se Salvador Ricalde (1975) pokouší prostřednictvím prezentace energické hudby stylu Norteno doprovázené videoklipy (jež je však slyšet pouze ve sluchátcích a i tak ne příliš hlasitě), nazvané „Tecalas and tarolas“ (Klávesy a bubny) vyjádřit samotnou podstatu kultury. Na zeď se přitom měly promítat Ricaldovy prolínající se útržky záznamů banda music a výjevů z dancehallů, zkombinovaných s instruktážním videozáznamem dvou japonských manažerů, kteří radí Mexičanům, jak se stát výkonnými dělníky ve velkovýrobnách zvaných maquiladoras. Místo nich se však poblíž nachází tichá a zároveň mrtvolná skulpturální instalace zpodobňující Spojené státy a pokrývající celou zeď i strop. Jedná se o obrovské zpodobnění Ameriky s vagínou ve středu. Tato vagína má představovat zároveň Pannu Marii, těžko však může být svatým obrazem. Do všech konců země se z ní jako hadi vinou vzájemně se prorůstající končetiny. Horizontálně směřující údy plné zlata jsou zakončeny hlavami mnohohlavého hada a do prstenců zakroucené končetiny, které jsou s těmi zlatými propojené, jsou naplněné strakatými fazolemi. Fazole představují mexické dělníky, kteří jsou nenahraditelnou součástí ekonomického řetězce hospodářství Spojených států, dělníky, kteří krmí a udržují při životě Bestii. Toto obsáhlé dílo, které vytvořili Einar & Jamex de la Torre, (1963, 1960) nazvané Export demokracie, rovněž sestává ze stříbrných letadel, nebo spíš postav Ježíše na kříži (podobajících se letadlům) zavěšených u stropu, které, zřejmě v rámci sebevražedné či osvobozenecké mise, nalétávají na bombové cíle na Středním východě a v Africe. Přinejmenším Tijuana je ovšem před hněvem El Gringa v bezpečí. Oblast hranic je ovšem rovněž i zónou, ve které probíhají boje se Spojenými státy. Toto napětí ve svých dílech podtrhuje Marcos Ramírez aka ERRE. Veřejně se ERRE jako umělec proslavil především díky programu inSITE, v jehož rámci v roce 1994 vytvořil obrovského dvouhlavého trojského koně, kterého postavil do dlouhé fronty automobilů čekajících na vstup do USA. Každá z hlav tohoto koně směřovala na opačnou stranu, přihlížejícím tedy nebylo jasné, kdo se kam snaží vniknout, a kůň se rychle stal vizuálním symbolem bujaré energie, kterou se vyznačuje místní umělecká komunita. V rámci projektu Podivný nový svět spolupracoval ERRE (1961) s Mikem Davisem, umělcem a sociálním teoretikem pocházejícím z Los Angeles, (díla: Město z křemene, Ekologie strachu, nejnověji pak Nikdo není ilegál: boj proti rasismu a státní brutalitě na americko-mexické hranici). Společně vytvořili profesionálně zdařilý billboard ve skutečné velikosti, který umístili k jedné z hlavních dálnic (Interstate 5) vedoucí ze San Diega na hranici s Mexikem. Pro galerii pak byla připravena zmenšená verze billboardu. Toto dílo nazvané Předpojatý projekt obsahuje v horní části nápis, „Nebuď člověkem jen na minutu. Buď jím celý život,“ (autorem je Davis), který je namířený proti tzv. Minutemen (milicionářům nebo v překladu též „lidem na minutu“), kontroverzní skupině „patriotistických“ ozbrojených dobrovolníků, kteří se rozhodli hlídat americkou hranici proti ilegálním imigrantům. Text je psán stejným písmem a ve stejném stylu jako náborové plakáty americké armády, které hlásají „Staň se vším, čím chceš — stačí vstoupit do armády“. Pod tímto textem lze spatřit panoramatický pohled na mexickou hranici z americké strany a zezadu vyfocenou hlavu muže ve vojenském maskovacím tričku upírajícího pohled směrem k městu Tijuana. Davis, který se projektu zúčastnil jako autor textu, je i tím, komu patří hlava zachycená na billboardu (nebo spíš opálený krk a prošedivělé vlasy). Na této výstavě ovšem stojí za povšimnutí i méně politicky zaměřená díla. Obrovské dřevěné kostky René Peralta protínají prostor místnosti až k samotnému stropu. Jedná se o laserem řezané panely ze vzácného dřeva navržené tak, aby připomínaly typické ozdobné kované brány a okenní příčky, které lze obdivovat na domech v mexických obytných čtvrtích a které slouží jako bezpečnostní a zároveň dekorační prvek. Peraltovo dílo „contain(mex) 3 = contiene(mex) 3“ vzniklo ve spolupráci s jeho architektonickou společností Generica. Peraltova (1968) struktura, jež napůl rozděluje prostor galerie, se vyznačuje jednoduchou elegancí (a lehkostí), přičemž nabízí psychickou úlevu od závažných témat společensko-politických děl, která většinou akcentují jednu či druhou stranu. Uprostřed toho všeho lze nalézt dílo Jaime Ruize Otise (1976), který přetváří materiály vyřazené z továren typu maquiladoras – průmyslových dovozních a vývozních velkovýroben založených po uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu, táhnoucích se podél mexické strany hranice. Jedná se převážně o syntetické plasty, ze kterých Otis vytváří skulptury či instalace. Pro tento objekt využil odpad z továrních kontejnerů, z něhož sestavil nadměrně veliký kulomet, který visí na zdi. Vyrobený je z plastových odřezků a naplněný snad několika sty plastových dětských nábojů a malých pistolek. Vytvořil rovněž sérii rytin, ke kterým využil tiskové formy a polyuretanové desky, které se původně používaly jako podložky pro řezání tkanin, kovů a plastů. Opakovaně slisovaný, oražený a rozrytý povrch těchto podložek, převedený v podobě inkoustových obtisků na papír, získává pochmurný ráz industriálního umění. Alida Cervantes (1972) je na této výstavě jednou z mála, kdo pochází zpoza této hranice. Narodila se v San Diegu a vyrostla v blahobytu kalifornského předměstí, v současné době však žije střídavě i v Tijuaně. Její nejnovější dílo nazvané Cyklus o hospodyních je sérií portrétů mexických žen, které ilegálně pracovaly pro její příbuzenstvo jako hospodyně (tj. uklízečka, služebná, kuchařka, atp. v jednom). Tyto portréty jsou působivým realistickým ztvárněním jedné americké společenské (pracující) vrstvy, která je stále do velké míry neviditelná. Portréty Cervantesové představují skutečné ženy, které jsou jinak většinou prezentovány jako stereotypy či, pokud možno, nejsou v médiích zobrazeny vůbec, protože nejsou ani dostatečně kontroverzní, ani příliš sexy. Cervantesové se v těchto portrétech ovšem podařilo odhalit, či spíše zachovat a neztratit v procesu malování přirozenou důstojnost těchto žen. Jedná se tedy o upřímné vyjádření respektu vůči těm na „druhé straně“, el otro lado, jež obecně v americké společnosti chybí. V rámci expozice „Podivný nový svět“ dostala tato „druhá strana“ dostatečnou šanci prezentovat svou novou identitu — tvář, která je na jednu stranu nebojácná a provokativní, na druhou stranu se však vyznačuje smyslem pro společenské uspořádání, zahrnuje funkční (a praktickou) progresivní architekturu a design. Díky společné snaze umělců dokáže nyní Tijuana klidně vyjádřit svá stanoviska, aniž by musela neustále šokovat a znepokojovat veřejnost, jak mívali ve zvyku někteří umělci působící v této pohraniční oblasti. Téměř padesát umělců spolu s různými uměleckými, designerskými a architektonickými skupinami z Tijuany dokázalo úspěšně odhodit mexickou masku, pod níž se skrývá komunita, která společně sdílí radost ze života a touhu změnit prostřednictvím umění svou situaci, protože všechny sliby vlád, ať již sídlících na severu či na jihu, nebyly těmto komunitám zatím nikdy ku prospěchu.

01.02.2007