Hlášená demonstrace / Rozhovor se skupinou Rafani

Tvorba, která je neustávajícím hledáním hraničních situací-bodů, časem začíná mezi nimi vytyčovat plochu, naznačovat určitý tvar. Tušíme ho, tak jako se rukou ve tmě dotýkáme tváře. Jen s tím rozdílem, že my nevíme, na jaké straně stojíme, zda uvnitř či vně, zda se dotýkáme vlastní tváře či cizí. Nevíme ani, zda všichni členové skupiny stojí uvnitř, či venku, zda takové rozlišení obstojí – je možné, že tvar nahmatáváme každý z jiné strany, a tím vlastně i přesněji. Neznáme přesný smysl našeho počínání, myslíme si však, že je třeba plně využít možnosti, kdy není přesně určeno, co je uvnitř a co vně, a doby, kdy je možné stát stejně dobře na obou stranách. (Rafani: Tvar, text z roku 2005)

Jak se proměnilo vaše očekávání od toho, že fungujete jako skupina, a vaše ambice od založení dodneška?

Ze začátku jsme měli spíš ambice prosadit se a být úspěšní, a teď jde spíš o to dosáhnout nějakého zajímavého tvaru, přístupu k umění než vysloveně úspěchu. Jak jste si ten úspěch vlastně představovali? Tak naprosto normálně, že budeme finančně nezávislí – měli jsme samozřejmě nějaké naivní představy ze začátku, že budeme mít hodně peněz, budeme si dělat, co budeme chtít... Měli jste nějaké vzory?

Vzory ne, řekněme spíš inspirace, lidi, který se pohybujou na scéně nebo se pohybovali před námi… Cítili jsme sílu skupiny a v tom jsme inspiraci neměli. Byli jsme starší než ostatní studenti akademie a pak jsme měli dojem, že všichni, co vystavujou na výstavách Milana Saláka, ti prostě jedou, a my jsme nejeli. A tak jsme se dali dohromady, abychom byli schopni udělat to sami. Dělali jsme samostatné výstavy, protože nás nikdo nezval a taky protože jsme se chtěli vymezit vůči umělcům, kteří vystavovali na skupinových výstavách. Představovali jsme si, že ve skupině budeme schopní naplnit galerii a i formálně co nejvíc dotáhnout myšlenku, to byla pro nás zásadní věc. Ze začátku byly ty důvody řekněme hloupý, ale to, k čemu nás vedly, mělo smysl. Nakolik jste se byli ovlivnění Irwinem a NSK?

No my jsme byli ovlivnění určitě víc Laibachem než třeba Irwinem, a to byla spíš otázka image. Irwin nějakou výraznou image nemá a u nás to byla spíš inspirace hudebními skupinami než výtvarnými, výtvarné skupiny s image nepracujou a taky my jsme od toho ostatně trochu upustili. Hudební skupiny vystupujou na pódiu a ta situace prostě umožňuje rozehrát práci s image, kdežto na vernisáži, kde člověk stojí uprostřed lidí a potom se po skončení představení nebo projevu zase mezi lidi rozptýlí, není odstup od publika dostatečný, aby hra s image šla hrát ad absurdum… Limity image představuje uniforma – Keiko Sei o nás napsala, že vlastně nevíme, proč uniformy máme, ale v momentě, kdy na sebe člověk vezme uniformu, dostává se do jiné role. A to bylo podobné i v obsahu, chtěli jsme na začátku vystupovat jako totalitární skupina… Proč totalitární? To vypadá jako provokace nebo polemika s představou bohémského umělce.

To jsme taky chtěli, proto jsme dlouhou dobu tvrdili, že chceme působit jako manažerský subjekt. Tady byli tehdy všichni strašně v pohodě, volnomyšlenkáři, měli takový postoje jako nebrat to vážně... Ale ta jednotnost může mít i spíše estetické než ideologické důvody, uniformy vypadají dobře...

To bylo ruku v ruce, ale my jsme o tom tolik nepřemýšleli, spoustu řešení jsme volili intuitivně. První nástřel textů, který rekapituloval to, co jsme dělali, vzniknul až po roce, kdy jsme měli výstavu v Olomouci a tam po nás chtěli přednášku o vlastní tvorbě. Do té doby jsme psali projevy a tiskové zprávy, ale často ta tvrzení v nich byla protichůdná... V souvislosti se založením skupiny a vydělením se z komunity je zajímavá vaše snaha komunitu mapovat, provádět ty sběry a vlastně trochu suplovat kurátory, kritiky, historiky… Je tam další paralela s NSK a projektem Eastern Art Map.

To jsme tehdy neznali. Prostě jsme získali ateliér na Smíchově, s ním prostor dvorku, nebylo kde vystavovat a měli jsme chuť dělat výstavy… Tak jsme začali s CO14, a od začátku jsme výstavy dokumentovali, protože jsme chtěli vydat nějaký katalog. A potom jsme se z ateliéru odstěhovali a začaly přednášky, protože jsme chtěli pokračovat a neměli jsme prostor… Ale připadá nám spíš zajímavé najít nějaký formát, než kurátorský počin. To je stálý princip vaší práce – průnik do skupiny, která vás zajímá, na základě spolupráce – umělci jsou určitá komunita, pracovali jste s dětmi, s Romy, s přistěhovalci, bohužel díky začerněnému webu jsem si už nemohla zjistit, jak se ta výstava jmenovala, Sergej a Vasil?

Sergej a Dušan. Tam můžeme zahrnout i komunisty. Vždycky ty skupiny jsou nějak manipulované majoritou, děti dospělýma, Romové bílýma Čechama a podobně. Zároveň tyhle skupiny využívají politici, třeba děti, a hraničí to s politickým kýčem... Nám jde o pohyb v kulturně hraničních situacích, často jde o překlad určitých věcí, jak fungujou v jiné kultuře, třeba u Romů nebo u Vietnamců, podobné je to i s dětmi, protože co je nějak chápáno mezi dospělýma, děti chápou jinak. Nebo nás zaujalo, že v romštině některá slova mají jiný význam než v češtině, či naopak v romštině nejsou, což před nás položilo otázku, zda ty pojmy chybí i v myšlení Romů. Ale hlavní důvod byl, že jsme měli ateliér na Smíchově a přicházeli s Romy dennodenně do styku. Na výstavě finalistů Ceny Chalupeckého se romské děti hemžily kolem vaší venkovní vývařovny...

No my jsme počítali s tím, že vedle je gheto, takže tam romské děti určitě přijdou. Oni se tam tak potulujou nebo vlastně žijou před Domem umění, ale dovnitř nechodí, nikdo je tam nikdy nezval… A samozřejmě že funguje latentní rasismus, že v momentě, kdy se tam objeví, najednou v té galerii vypadají, že něco je špatně. Využíváme situaci, která reálně existuje, akorát ji zapojíme do výtvarného umění. Co jste dělali s Vietnamci?

To byla výstava v Jihlavě, navazovala na Český les a byl to eklektický pohled na území Sudet, v rámci vernisáže výstavy jsme darovali svobodu páru korel a pak jsme přečetli úvodní verše z diplomové práce o tržnicích, kterou napsal vietnamský student Západočeské univerzity. Začínala „V dobré zemi ptáci přistávají…“. Ti ptáci umřeli. A bylo pro vás důležité, že ta skupina tam měla svůj hlas, že do toho něco vkládala, nebo vás spíš zajímal jenom ten proces manipulace, kterou jste ale nicméně dělali s otevřenýma kartama?

My je nechali provádět určitou činnost a ta akce navenek vypadala bohulibě, ale zároveň díky našemu vkladu mohla působit opačně. Ale jestli to byla manipulace, záleží na úhlu pohledu pozorovatele, dost často šlo jen o přenesení do jiného kontextu, který vyzněl pro návštěvníka, diváka, bílého obvyklého návštěvníka galerie jako manipulace, ale pro Ukrajince, který nám stavěl zeď v galerii, to byla normální zakázka. My jsme využili těch mezer v chápání manipulace. Děti si zadivočily na Obrysu na omalovánce, ale dospělému divákovi připadalo, že jsme je zmanipulovali. A co vaření? Už na 1. výstavě jste anoncovali guláš, krmení lidí je taky jemná manipulativní technika. Většinou se mi daří nejsnáze chápat vaše věci jako metafory.

Tak to taky odkazuje k populistickým technikám, ale před Domem umění to byla spíš už pohostinost. No a Goja, to nás prostě pozvali na gastronomický večer, tak jsme tam uvařili tradiční východoslovenské jídlo, které si odtud do Čech přinesli Romové. Nefunguje to prostě tak, že se divák díky vám dostane do situace, kdy řízeně prožije svůj latentní rasismus, xenofobii nebo pocit historické křivdy nebo sklony k manipulaci slabších?

Tak to skutečně je, alespoň ze strany obvyklého bílého českého galerijního diváka. Nebo potlačenou agresivitu... já si pamatuju, jak jsem vás potkala v NoDu po demonstraci proti Paroubkovi na Václaváku…

To bylo drsný, to bylo nejsilnější. Mohli byste tu situaci ještě popsat?

Když se ohlásí demonstrace na nějaké místo, demonstruje ten, kdo demonstraci ohlásí dřív, aby se nemohli střetnout dva názoroví protivníci. My jsme se rozhodli, že budeme demonstrace ohlašovat po celý jeden rok, rok 2006, a tím pádem vyblokujeme území okolo koně na Václaváku, což se nám nakonec podařilo až na takových šest, sedm, no tak deset případů, kdy nás někdo předběhl. Úředníci na magistrátu věděli, že tam nic neděláme, a dávali naše číslo lidem, který chtěli demonstrovat místo nás. Volal nám pan Šinágl, organizátor demonstrace proti Paroubkovi, a my jsme mu řekli, že to nejde, že to je umělecký koncept, což nechápal a začal nám vyhrožovat. Pak jsme slyšeli z rádia, že tam je anoncovaná demonstrace proti Paroubkovi. Potom jsem zrovna já náhodou šel okolo a tam už bylo plno. Šel jsem za Šináglem, aby to skončili, aby to posunuli, že na ně zavolám policii, a potom to nějak vygradovalo, asi tisíc lidí řvalo, že jsme hovada, do toho totiž přišli asi do půl hodiny kluci, bylo to napjatý a policajti samozřejmě nezakročili, a oni ohlásili, že budou demonstrovat i druhý den. Druhý den jsme tam přišli vybavený, vzali jsme si megafon, abychom tu jejich demonstraci rušili, postavili jsme se na stupínek před jejich mikrofon, ale jak jsme začali, utvořil se hlouček nejagresivnějších demonstrantů a ti nás strkali, plivali, polejvali… Nejparadoxnější bylo, že jsme napřed říkali policistům, aby sami zakročili, ale když jsme tam stáli, tak jsme viděli, že jeden je sto metrů napravo, druhej sto metrů nalevo, a že kdyby se schylovalo k rvačce, rozhodně by nezasáhli… Ale nakonec jsme je odehnali o třicet metrů dolů pod koně, takže pro další nehlášenou demonstraci si zaplatili pódium s projekční stěnou nad Palachovým pomníkem. Myslíte si, že zacházíte s politickým kýčem?

Nenene, to je jen pojem, který vynalezl Klaus. Nenene, já jsem to nedávno četl v Kunderovi... Když použiješ kontroverzní téma, je předem jasné, že přitáhne pozornost, funguje to v reklamě i v umění.

Nás nějakou částí našich osobností zajímá ten rozruch, který přitom vznikne, a víme, co ho vyvolá. Nechceme se k tomu ale vyjadřovat úplně banálně, někdy nás zajímal skutečně hlavně ten rys kontroverznosti, ale postupně jsme se od něho odkláněli. A nikdy jsme si nestanovili, že s ním budeme pracovat záměrně. Hlavní je překonat nějaké vnitřní silné meze, to je možná asi důležitější. A součástí překročení těch mezí je i moment vstupu na veřejnost?

Osobní nasazení. My jsme to brali tak, že se s tím materiálem musíme nějakým způsobem sblížit, až to nebude příjemné. Zároveň jsme s většinou těch témat přišli do styku už před založením skupiny, třeba se skinheadama – když jsem začal poslouchat muziku, byl to napřed punk a potom Orlík. Říkal jsem si, to je vlastně dobrý, oni to tak nemyslí, takovej punk jakoby, a v mým věku to všichni měli úplně stejně a někteří pak desku Orlíku rozbíjeli kladivem. Hraje při výběru témat nějakou roli to, odkud pocházíte? Mám na mysli třeba Sudety...

Velkou roli hrajou společné výlety, tam člověk vidí věci jakoby zvnějšku. Tady mám text projevu k akci Hymna na výstavě Plán „Sociálnost jednotlivých akcí a akcentování jejich užitečnosti může signalizovat autorovu nedůvěru ve smysl samotného umění, v jeho společenskou roli a širší srozumitelnost.“ Cítíte nedůvěru v umění?

Nás zajímá především umění, nakonec stejně předvádíme naše výsledky v galerii a umění je naše pole působnosti. Kdybychom chtěli být sociologové nebo politici, budeme sociologové nebo politici. Tohle jsme možná cítili v období, kdy jsme byli zároveň v komunistické straně a zároveň jsme chodili do Motola si kreslit s dětmi z onkologie, což mělo v tom prostředí smysl samo o sobě. Umění jakoby pokulhávalo, ale umění vždycky pokulhává za životem, tak to je otázka, kdy vlastně přestane mít smysl. Do té doby jsme pořád počítali s divákem a přemýšleli jsme, jakým způsobem co předvést, aby to bylo čitelné, ale pak došlo ke zlomu, kdy nás spíš než úspěch začala zajímat důležitost toho, co děláme, pro nás osobně. Zaprvé jsme se setkali s vyhrocenými problémy tváří v tvář, což začalo měnit naše priority, a potom ten úspěch jsme vlastně měli, v uvozovkách, byli jsme v televizi, jak si to člověk představoval na začátku, a je v televizi – a nic se nezmění, je v novinách – nezmění se nic, je to pořád stejné, akorát že člověk je v televizi. Taky jsme zjistili, že ve vztahu k médiím jsme vlastně oběti, a nelze s tím moc dělat, nebo ne oběti, ale prostě jsme někde jinde. Oni mají své zájmy, svou dikci a nelze je změnit ani jim tam příliš propašovat nějaké podprahové sdělení. Oni potřebují nějaké procento kultury a my jsme pro ně kultura, která našlapuje k bulváru. Váš vstup do KSČ mi vždycky připadal jako ojedinělý body artový kus...

Když jsme předtím pracovali se skinheads, přejímali jsme pouze atributy. Ale tohle jsme zažili sami a zažili to všichni. Logicky vyplynulo, že do komunistické strany musíme vstoupit, že je to jediná možnost, jak se k tomu vztáhnout… Jaký byl z toho pak výstup?

Udělali jsme normální výstavu. Vystavili jsme průkazky ve vitrínkách, sběrový materiál… Původně ta instalace měla vycházet z komunistický estetiky, jako síň tradic, rudý prapory, obrazy sorela… Ale poté, co jsme byli v komunistické straně, bylo naším záměrem spíš dosáhnout atmosféry určité bezprizornosti a pocitu něčeho, co tady je, ale už to zároveň mizí, jakoby to tu není, ale pořád i je, je to takový stín. Pro nás byl asi nejsymboličtější stín po pěticípé hvězdě, který jsme udělali v NoD v apsidě, kterou se ten sál uzavírá, jako by tam visela dlouhou dobu a někdo ji sundal. Udělali jsme to na základě – a k tomu se vlastně vztahuje i název výstavy Příčina – knihy Thomase Bernharda Obrys jednoho života, kde v kapitole Příčina rodina Thomase Bernharda řeší, zda se stanou Rakušany, nebo Němci, tedy jestli přijmou vinu za fašismus. Když jsem se o tom bavila s Tomášem Vaňkem, říkal, že mu chybělo, že se nedozvěděl ty vaše všední zážitky…

…no ale to je právě ten bulvár… ono to bylo vtipný, ale na druhou stranu smutný. To, co jsme chtěli, jsme dali do anket, kde nám lidi odpovídali na otázky, jako jaký je jejich nejlepší zážitek v rámci komunistické strany, co jim to dává a jaký mají názor na současnou situaci… Z toho se člověk dozvěděl o motivacích členů a uviděl takovou tu divnou upatlanost, že ty lidi není možné dost často vnímat jako viníky, spíš jako divné oběti, a dost často jsou ty jejich důvody pochopitelné z jejich tehdejší situace. Byl tam třeba člověk, který vstoupil do KSČ až v roce 68 na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy… Udělali jsme to hodně abstraktní, protože máme pocit, že v abstrakci je smysl umění, že je sice třeba ji podložit nějakou konkrétní aktivitou, ale ten výstup by měl být abstraktní. Chytilová v šedesátých letech tvrdila, že příběhy jsou pro blbce, a má to něco do sebe… Příběhy jsou lopata a v umění když uděláš cokoli a zarámuješ to do příběhů, do nějakých mikroscének, je to úhyb špatným směrem – pro nás. My hledáme určitý konsenzus, věc, která je společná nám všem a ta interpretace jednotlivých příběhů, zážitků a pocitů z komunistické buňky, to by byly prostě subjektivní dojmy... V jedné z vašich poznámek o psaní textů je, že se snažíte mluvit spisovně. Mě vždycky zajímalo, co udělá s věcmi popis, věřila jsem tomu, že když se něco přesně popíše, tak vyjde ven i to, co není zjevné, ale tenhle přesný popis je ojedinělý.

No my jsme od začátku přemýšleli hodně o jazyce, třeba aby vždycky část našeho projevu byla deklarativní a patetická, a pak aby byl ten věcný popis, stejně jako jsme se snažili dělat věcnou grafiku prezentace, ta je základní… Takhle věcné byly od začátku i názvy vašich výstav, jednoduché, abstraktní, strohé...

Nám šlo o vymezení se vůči sofistikovaným názvům a složitým souvětím, které se tehdy obvykle objevovaly v názvech výstav. Taky jsme se inspirovali Thomasem Bernhardem. Chtěli jsme být jednoduchý a rázný. Nebo když jsme listovali knížkou od Stalina, jednotlivé kapitoly se jmenovaly Metoda, Strategie a tak podobně... Chtěli jsme být přísný a stručný. Na sklonku roku 2006 jste přestali používat text, to je na rok, že?

Zatím nevíme. Co teď děláte?

Od té doby děláme každých čtrnáct dnů většinou performance. A každých čtrnáct dnů vybarvuje každý člen Rafanů jeden díl odtržený ze čtvrtky A1. Ve stejnou dobu na různých místech všichni dělají tu samou věc, černě vybarvujou bílou plochu. Je tam důležitý jenom ten moment společné práce. Prostě ať jsi kde jsi, datum, hodina, a všichni začínají dělat totéž. Je to trochu jako Svatoplukovy tři pruty. Začali jsme s tím na Silvestra, byla to první z těch performancí, ale pak jsme si řekli, že to vlastně bylo docela dobrý a že to budeme dělat pravidelně celý rok, že to bude takový kalendář. A jaké jsou ty performance?

Povětšinou jednoduché, o tom se těžko mluví, je to teď v procesu, ale v podstatě se jedná o určité cyklení věcí. To je věc, která nás doprovází. Nejčastěji se jedná o točení se, zakrývání, ztrácení, nalézání, počítání, odpočítávání, štafetové navazování, ničení atd. Musí to splňovat požadavek, aby to bylo pochopitelné bez textu, bez jakéhokoli dalšího vysvětlování, aby to bylo zřejmé buď z krátkého dvouminutového videa nebo z fotek, a aby to neodkazovalo k jiným uměleckým dílům, no a to ty věci velmi omezuje. Tak já jsem viděla jenom tu performance před altánem Klamovka, kde jste prostě měli tři cihly a vzali jste si rozbrušovačky a...

...taky jsi byla na nedělním výletě v kuklách... ...a v oblacích prachu a s velkým hlukem jste ty cihly rozbrušovali.

Ale tohle byla netypická akce a my jsme kolem toho hodně spekulovali, protože tam bylo obecenstvo, což obvykle nebývá, a jakmile je tam obecenstvo, člověk o těch věcech přemýšlí jako o představení, takže to mělo spíš atributy hlučného koncertu nebo demonstrace. Ty další akce jsou daleko subtilnější. Ale performance jsme používali vlastně kontinuálně celou dobu, i v době, kdy je právě moc lidí nedělalo. Předtím jste měli mediální ohlas, o těch akcích se psalo, komentovali jste je, byly hodnocené a popisované, zato teď se tam dostává takový mytizující prvek – když něco předvádíš a nekomentuješ to, vlastně to připravuješ k vypravování. Kde není historie, je mýtus...

No o tom jsme taky přemýšleli, ale pro nás bylo důležité i to, že s textem se to možná dost často i zbytečně intelektualizovalo. To bylo svého času dobře, ale pak jsme začali pociťovat, že to hledání odkazů a hledání souvislostí byla brzda. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme to měli tak zvládnuté, že jsme vlastně sami sebe nemohli překvapit. Od jisté doby začaly výstavy být jen určitou ilustrací toho, co chceme říct, už jsme docházeli tak daleko, že jsme nevěděli, co je důležitější, jestli náš text, nebo výstava. Dneska se texty využívají ke všemu jako vysvětlující berličky, to je taky jeden z důvodů, proč jsme přestali používat texty. Umělec bez textu neexistuje. Říká se, že mediální doba je doba obrazů, ale za tím vším jsou texty. Umělecký úspěch se taky počítá na texty, a vy jste měli jako jedni z prvních v Čechách kvalitní web, výborně zpracovaný se soupisem výstav a vašimi texty, a teď jsou všechna slova na webu začerněná/zabělená. Uvědomujete si, že to je vlastně moment zřeknutí se vaší umělecké historie?

To nám právě připadalo zajímavé, že děláme pravidelně nějaké umění, každých čtrnáct dní, ale pak z toho vznikne slideshow nepochopitelných obrázků, která nikomu nic neřekne, je totiž obtížné, aby to někomu něco řeklo... Z mého pohledu se obsahy vašich performancí teď pohybují někde mezi prázdnotou, přestože je to v evropské tradici ve vztahu k uměleckému dílu spíš negativní hodnota, mezi poezií a důvodem k setkání, jsou působivé svou zřejmou nesrozumitelností. Jaký význam má pro vás nesrozumitelnost v umění?

Snažíme balancovat na samém okraji prázdnoty. Nebo lépe řečeno to, co děláme, má smysl pro nás, ale divákovi dáváme k dispozici především a jen tu prázdnou množinu. Význam nesrozumitelnosti pro nás tedy vzrůstá. Nebo jsme si začali uvědomovat, že umění je především nedorozumění, které se my jen pokoušíme inscenovat. O co vám šlo na vaší poslední už beztextové výstavě v NoDu? Jak důležitý byl způsob, jakým jste získali jednotlivé části instalace?

Důležitý byl přístup – nechtěli jsme ty věci vyrábět a bylo nám jedno, jestli to někde ukradneme nebo koupíme. Nejdůležitější byla přímočarost toho řešení. A jaké jste chtěli vytvořit prostředí? Pro mě to bylo prostředí minulosti, ta klepadla a obrubníky přesně v tom stavu oprýskanosti a zrezlosti, v jakém jsem je měla ohmatané v dětství. Vybočovalo to z vašich výstav...

Nevybočovalo, to se dá vztáhnout k té komunistické výstavě, předtím jsme se zabývali Sudety, tohle je blízká historie. Ale takhle bych to nechtěl popisovat, protože pro nás bylo důležitější modernistické seriální řazení, odkaz k sídlišti, opotřebování nebo falešné opotřebování třeba v případě toho přechodu pro chodce, minimalistické tvary, které fungují v sociálním prostoru, samozřejmě pro nás bylo podstatné členění výstavy pomocí černých bodů, taková interpunkce. Od začátku mi připadalo zajímavé, že vaše skupinové charizma bylo v rozporu s tím, jak působíte každý zvlášť. Tenhle rys a zřejmé drobné odchylky od původních plánů byly pro mě vždycky půvabné.

To my jsme byli velmi nespokojený s drobnými odchylkami, aspoň ze začátku, a že jsme nebyli schopní naplnit plán, to nás frustrovalo nejvíc, chtěli jsme být temní a mít zvládnutou image, což se nám jakoby dařilo, ale na vernisážích chybělo to pódium, nebylo to jako na koncertě, že by člověk dvě hodiny někde zahrozil a pak odešel do zákulisí. My jsme dvě minuty zahrozili na stejný úrovni jako ty lidi a pak jsme se rozptýlili mezi ně a začali jsme se uculovat... Tak proč jste nepokračovali jako hudební skupina?

Vždyť jsme si teď nakoupili nástroje a aparaturu! Ale nemáme hudební sluch, to je problém naší hudební kariéry, vlastně Luděk má. Proč se vlastně jmenujete Rafani?

To je otřepaný Tak sem s tim

… Luděk navrhoval, že budeme Radical Art Finance, já sem zase prosazoval, abychom se jmenovali nějak česky, jako třeba Houska, a Raoul… My jsme totiž měli takovou ambici, že budeme jezdit po venkově a budeme tam dělat osvětový přednášky, a Raul říkal: „Přijeli do vsi Rafani a v kurníku zavládla panika.“ Tak nějak takhle to vzniklo. A dost dlouho jsme … no já jsem se dost styděl, když jsme někde byli a řekli jsme, že jsme Rafani, jak ze skautskýho oddílu Mravenci… My jsme čekali na tu dobu, až to zabstraktní, až se to naplní jiným významem. A teď se člověk klidně představí jako Luděk Rathouský z umělecké skupiny Rafani, když volá někomu po dlouhý době, a jójojo… Už to není trapný. A proto je vždycky podpásovka, když přijedeme do zahraničí a oni to přeloží. To je to nejpříšernější, my tam přijedem jako Biegleboys nebo Bissige Hunde nebo Los Rafieros.

Uměleckou skupinu Rafani založili v roce 2000 čtyři studenti AVU. Odhaduji, že za sedm let své existence realizovali Rafani asi 50 výstav a akcí v Česku i v zahraničí. Od počátku je provázel značný mediální ohlas i zájem odborné veřejnosti. V letech 2002/2003 provozovali Rafani v prostoru svého ateliéru na Smíchově a na přilehlém dvorku galerii CO14, kde se co čtrnáct dní konaly jednodenní výstavy. V letech 2004/2005 pokračoval projekt CO14 pravidelnými přednáškami v aule FFUK, kam Rafani zvali současné české a slovenské umělce. Rafani byli dvakrát nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého (2004, 2006). Prvních šest let své činnosti pečlivě dokumentovali na stránkách www.rafani.cz. Poté co ve své umělecké praxi přestali používat texty, umisťují krátké záznamy z performancí anonymně na server youtube.com a místo podpisu za sebou nechávají bílé či černé kroužky. V současnosti jsou Rafani Jiří Franta, Marek Meduna, Petr Motejzlík aka Raoul a Luděk Rathouský.

01.03.2007