Krev

Andy Warhol v 50. letech způsobil kolaps avantgardního diskurzu, protože nacházel vhodné umělecké objekty či náměty v jakémkoliv prostředí a zpracovával je pomocí techniky masové reprodukce, jako je sítotisk. Podle Warhola se umění netýkalo života, uměním mu byl sám život, z něhož stačilo zachránit pouhé momenty a označit či přeznačkovat jimi ucelený zážitek všednosti. Žiju v Ciudad de México a na Warhola musím myslet pokaždé, když beru ráno do rukou noviny, z nichž div necrčí krev. Mohu si být jistá, že na první stránce najdu alespoň jednoho popraveného, někoho, komu usekli hlavu, nebo možná jako včera fotku dítěte, které ubila a ukousala jeho nedospělá matka. Násilí v umění je námět, o němž se toho nenapsalo málo. Nicméně se tak dělo z hlediska podle teoretiků už téměř překonaného paradigmatu hloubky, snažícího se estetizovat život. Mají snímky městských fotoreportérů nějakou uměleckou platnost? A jestli ne, proč? Jak to, že se po celém světě vystavují obrazy a videa, které se k násilí vyjadřují vyumělkovaně, a proč na druhé straně není umělecky – a politicky – korektní uspořádat výstavu na oslavu například po celá desetiletí publikovaných fotoreportáží v La Prensa, nejdokonalejším příkladu bulvárního plátku? V posledních letech se u nás dost povrchně hledalo něco, co by mělo být určující pro naši identitu. V módě bylo dávat najevo snahu „zachránit a zachovat“ indiánské a lidové „zvyky a tradice“, ovšem zbavené významu a zasazené do nového kontextu v drahých průmyslových a módních designech, propagovaných na trhu jako gesto zvyšující spotřebu národních výrobků, což nejen posiluje naše renomé v soutěžích, ale navíc prý podporuje vytváření pracovních příležitostí v odloučených komunitách. Stálo by za to vyhodnotnit, zda nás jako zemi skutečně definuje toto kulturní bohatství, zdánlivý smír a soulad mezi natolik rozdílnými lidmi. Nebyly by pravdivější vizitkou spíše násilí, korupce a nejhroznější zločiny páchané společností a vládou? Není snad hodnotnější prezentovat vlastní realitu takovou, jaká opravdu je, než se odvracet k jiným, kos- KREV mopolitnějším končinám a maskovat naši skutečnost mezinárodním stylem, který z ní smývá veškerou původní syrovost? Taková volba by mohla vést k pokusům o reflexi a snad i k občanské aktivitě, v níž bychom se mohli konfrontovat sami se sebou právě prostřednictvím té temnější části naší identity, toho nejhoršího z naší reality. Bohužel ale není vůbec jasné, jaký tržní prospěch by to mohlo přinést umělcům a galeristům. Takže se raději nadále veselme v naší sladké společnosti, těšme se z jejích „kulturních“ produktů, její internacionálnosti a tolik uspokojivé nejednoznačnosti.



Ciudad de México, srpen 2007

01.03.2007