Ideologie modernismu

Jiří Skála je český umělec. Alexandr Komarov pochází z Běloruska, je také umělec a žije v Rotterdamu. Poznali se ve Vídni. Poté se setkali v Praze, když se Komarov zúčastnil bienále v Národní galerii. Bavili se o aktuali-tě modernismu, ideologii moci v architektuře, volném pohybu i pocitu, že jako Bělorus je kdekoliv přijímán jen jako dočasný návštěvník. (red.)

JS: Alexandře, jaká díla jsi představil na bienále ve Veletržním paláci?

AK: Je to instalace nazvaná Poslední dům 89–68. Ta čísla mají svůj význam. Rok 1968 byl globálně rokem hnutí odporu: například „Pražské jaro“, kdy sovětská armáda násilně odřízla české opoziční hnutí, tentýž rok je znám velkými manifestacemi květinové generace proti válce ve Vietnamu po celé Americe a Evropě. Rok 1989 byl začátkem konce Sovětského svazu, když byla zničena Berlínská zeď. Ve dvacátém století jsme byli svědky mnoha různých ideologií, které dospěly ke svému konci nebo byly nahrazeny novými. Z mého běloruského pohledu se po roce 1989 objevila nová vlna nacionalizmu, ale za pár let, když nebyly využity k nastolení opravdové nezávislosti, tyto projevy opět zmizely. A tak mohl být nastolen autoritativní režim; Bělorusko je nyní muzeem Sovětského svazu se vším všudy, včetně své vlastní KGB. A některé budovy, jako například Palác republiky, bychom mohli dokonce nazvat protagonisty tohoto politického divadla. Jeho stavba začala za sovětské éry, v sedmdesátých letech, ale dostavěn byl teprve nedávno, v devadesátých letech dvacátého století. Tato budova se posunula z jednoho ideologického režimu do druhého.
Hledal jsem na svých cestách něco srovnatelného s Palácem republiky v Minsku a našel jsem Volkspalast v Berlíně.


JS: Jsou ta dvě čísla jen symboly?

AK: Jde o perspektivu, tato čísla můžete číst vzhůru nohama, 89 se mění na 68.

JS: Vztahuje se to i k modernismu, k ideologii modernismu v této době. Když padla Berlínská zeď, padl i modernismus. Pro lidi ze západní a střední Evropy je myšlenka modernismu pasé.

AK: Jeden můj přítel mi vyprávěl o Muzeu komunismu ve Vietnamu. Řekl mi, jak je v tomto muzeu prezentován modernismus z komunistického pohledu: výstava začíná díly Picassa a tak dále. Je to legrační. Modernismus v Bělorusku začíná a končí Cézannem.

JS: Modernismus stále představuje současné umění, něco, co není retro. Když vidíte ty památníky, jako třeba ty v Bělorusku nebo na Alexanderplatzu v Berlíně, připomíná vám to, jak se o modernismu učí na střední škole. Tahle velká ideologie říká, že můžete dělat, cokoli chcete, ale musíte k tomu mít sílu – což je něco, co obvykle schází. Teď máme demokracii. Modernismus je hotový. Ale umělci stále chtějí být v akci, agresivní, myšlenka modernismu je pro ně teď zajímavá.

AK: Je to historický moment. Všechny různé ideologie jsou sjednoceny v jednu, ale jak se stalo, že tato velká filosofie přežila pád Berlínské zdi, to nevím. Nemám jasný názor na to, čím by měl modernismus v současné době být.

JS: Ideologie modernismu teď umělce zajímá, protože oni cítí, že je součástí jejich historie, ale nevědí, jak ji číst nebo popsat, co je důležité. Modernismus mizel velmi pomalu. Ale přesto, že jsem se narodil v dobách komunismu, nevyrostl jsem v modernismu. Už to bylo hotové. Status quo. Povězte mi ale o vaší práci na Bienále. Mohl byste popsat Projekt pas?

A.K.: Knížka o pasu se jmenuje 35 gramů. Tolik ve skutečnosti váží můj pas. Těsně předtím, než jsem si musel nechat obnovit pas, dostal jsem nápad zdokumentovat všechna ta razítka a víza ze svých cest. Udělal jsem si nějaké kopie. A tak mne napadlo, že si ten pas namnožím. Pas patří svému majiteli a státu. Když běloruskému pasu vyprší platnost, stává se pro stát bezcenným dokumentem. Z osobního pohledu přesně vyjadřuje, co to znamená být běloruským občanem. Proto jsem ho zvážil, pro mne těch 35 gramů bylo docela těžkých… V minulosti jsem byl prostě z Běloruska. Když jsem začal cestovat, uvědomil jsem si, že jsem z Běloruska pryč. Není důležité kam jedu, vždy tam jedu díky svému běloruskému pasu. Všude, kde žiji, berou vás jako dočasného.

JS: Cítíte se svobodněji v Bělorusku, nebo mimo něj?

AK: To záleží na tom, kde si člověk udělá hranici svobody. V mém dočasném stavu jde především o víza. Tato specificky zvláštní hranice cestuje s vámi. Vytisknout svůj pas jako knížku byl komentář na téma identita z mého pohledu. Vybral jsem si formát bílé knížečky s bílým obalem, která je abstraktně spojena s bílým prostorem, a okopíroval celý pas do této knížky. Váží samozřejmě víc než 35 gramů, rovněž kvůli eseji, který napsala mojo kamarádka Nelly Bekusová, která má jakožto novinářka z Běloruska obdobné zkušenosti.


JS: Potřebujete vízum do Ruska?

AK: Ne, do Ruska ne. Bělorusové potřebují vízum všude kromě Kuby, Iráku a Ruska…

JS: Mají běloruští politici silný vztah ke Kremlu? K ruské politice obecně?

AK: Ano. Rusko má na běloruskou politiku velký vliv. „Je to náš Velký Bratr.“ Co se děje v Bělorusku, je v pořádku pro Rusy stejně jako pro Evropany. Je to jako nárazníková zóna mezi dvěma politickými vizemi. Status quo.

JS: Lidé se teď musí sami rozhodnout, vybrat si cestu. Nemyslím si, že k tomu dojde v krátké době; stane se to tak za, ano, za deset let. On umře nebo…

AK: ...nebo on bude žít navěky. Doufejme, že se v budoucnu něco změní.

JS: Vytvořil jste model paláce v Minsku a změnil měřítko tak, že vypadá mnohem vyšší než ve skutečnosti. Jako mrakodrap. Trump chce postavit v New Yorku kopii dvojčat, jen o něco vyšší. Pociťujete nějakou souvislost se svým dílem?

AK: Je to velmi ironický kousek. Obraz mrakodrapu souvisí s obrazem, který sovětský občan získal o Americe: mrakodrapy reprezentují kapitalismus. Moje manipulace s fotografií Paláce republiky mluví o tom, že kapitalistická ekonomie může růst na každé půdě, dokonce i na starých sovětských základech, což se nyní děje v Rusku a v Číně.

JS: Myslím, že v Evropě se moc znázorňuje jinak. Budovy nacionalismu z dvacátých a třicátých let nejsou tak vysoké, ale jsou velké, široké a jsou z mramoru. Nicméně rozumím Vaší ironii, ale v New Yorku jsem zatím nebyl, možná na Manhattanu jsou mrakodrapy z mramoru, nevím.

AK: Ano, je tam spousta mramoru. Je také zajímavé, že si mnoho lidí nevšimlo, že moje fotografie je zmanipulovaná. Lidé z Evropy mají jistý obraz o Bělorusku. Je to tím, že o této zemi se šíří tolik nesmyslů, že i můj fiktivní blok do nebes, nestydatý výmysl, by mohl být opravdový…

JS: Proč jste se z Minsku přestěhoval do Rotterdamu?

AK: Moje studia mne přivedla z Minsku do Polska a posléze do Holandska. Lákala mne nová architektura Rotterdamu. Tamní vysoké budovy mne udivovaly. Předtím jsem žil v Amsterdamu, bydlel jsem nejdřív v několika hezkých malých městech a najednou tu byl Rotterdam. Není to metropole jako New York, ale má velkou multikulturní komunitu a velmi mezinárodní uměleckou scénu. Takový způsob života jsem ze své země neznal. Bylo pro mne velmi snadné se tam adaptovat a žít v Rotterdamu tak, jak chci. Už je to pět let.

JS: Když mluvíme o nacionalistických budovách, vybavuji si, že ve Varšavě je jedna obrovská.

AK: Tato budova, palác kultury, je jedním ze sedmi mrakodrapů věnovaných Sověty za stalinské éry Varšavě. Malý dárek pro Varšavu…

JS: Pochopitelně, každé větší město musí mít svou vlastní velkou věž: Praha, Berlín…

AK: Jde o reprezentaci moci…

JS: Řekl bych, že to závisí na tom, kolik stojí půda. Pozemky na Jižním Manhattanu jsou velmi drahé, takže se o tuto porci dělí řada společností. Když se podíváte na mrakodrapy, které teď čínští architekti staví v Šanghaji, vypadá to, že tento systém stavby mrakodrapů developerskými firmami je nevyhnutelný, téměř přirozený. Proč chtějí kopírovat tento trend?

AK: V Šanghaji jdou mnohem dál za pouhé kopírování! V Pu Dongu, což je nejnovější mrakodrapová oblast v Šanghaji, postavili pár tak šílených futuristických budov, že tam američtí filmaři jezdí natáčet sci-fi filmy. V Číně a v Evropě jsou ekonomická hlediska nadřazená politickým. Rychle rostoucí čínská ekonomika na sebe strhává pozornost, byznys se stává hlavní ideologií lidí, zatímco si politikové lepí do oken nějaké komunistické dekorace.

JS: Poslední otázka: co si myslíte o podstatě umění? Proč to děláte?

AK: Pro mne je umění jazykem, kterým mohu abstraktním způsobem mluvit o všech možných věcech, aniž by to muselo být užitečné. Umění není o realizaci, ale o vyjadřování myšlenek.

01.01.2006