Neviditelný parlament

„KEIN MENSCH KAPIERT, WAS DAS EUROPARLAMENT IS“, Robert Birnbaum

Na začátku devadesátých let filosof Mirek Vodrážka ve svých textech naznačoval, inspirován Lao‘c, že nejlepší vláda je ta, o které občan neví, že ji má. Možná ani netušil, jak blízko je doba, kdy se tahle jeho představa naplní. Evropský parlament je skutečně něco, o čem nevíme. Znám jen pár lidí, kteří ho viděli zevnitř. Ale jsem si jist, že většině ostatních můžete nalhat, že poslanci jednají v bruselských katakombách a ta budova nahoře je jen obrovské parkoviště. Co je dobré či zlé, nikdo neví, snad jen ten, kdo tvoří, jak říkal Nietzsche. V Bruselu snad vědí co dělají. Vše, co se o tom dovídáme my, jsou dezinformace. To neznamená, že jde o nějaké cílené mediální zkreslování. Nejlepší dezinformace jsou ty, které není třeba vytvářet. Pocházejí z nechuti novinářů prokousávat se komplikovanou problematikou a z nepochopení zdrojového sdělení kódovaného do proevropského newspeaku. Velmi dlouhého sdělení. Skupina fotografů nedávno nechtíc odhalila, že v Evropském parlamentu téměř nikdo není a zbytek je potěmkinova vesnice. Neexistující instituce nebo instituce, která jen vytváří zdání činnosti, je totiž největším darem demokracii. Její činnost se nikoho nedotýká a tak ji všichni milují. Evropský parlament je takovým doslovným zosobněním Evropské unie, protože tam každý stát má svoji osobu, a proto ho má každý rád. Všimněte si, jak spokojeně se naši vrcholní představitelé navracejí zpět z jednání v evropské centrále, a aniž by znali cizí jazyky, prohlašují, jaké že to pro nás se zahraničními delegacemi vyjednali skvělé výhody. Blázen by jim věřil, ale dokud nebude hůř, ať se tam klidně navzájem plácají po zádech dál. Ale vraťme se k tomu, jak byla strašná pravda o našem parlamentu odhalena: Goethe institut a tým roztomile zmatených kurátorů, Thomas Huber a Jörg Koopman, pozvali do Bruselu několik umělců-fotografů, aby nám předvedli, co je to Evropský parlament. Klíč k výběru umělců budiž raději navždy skryt. Tuším ale, že byly osloveni galeristé, kteří pak vybírali ze svých stájí nejméně zaměstnané umělce. Výsledky byly prezentovány zatím pouze na půdě zmíněného parlamentu, takže o projektu se téměř neví. Zajímat mne začal poté, co jsem vyslechl eurohistorky Lukáše Jasanského a Martina Poláka, dvojice sarkastických umělců, která by si mohla založit televizi pro pobavení těch nejzhnusenějších a nejskeptičtějších intelektuálů. Vysílala by černobíle, plná poruch, a jako vždy by se nejvíc bavili oni dva. Několik útržků z rozhovoru s nimi zde otiskujeme.

Na většině fotografií jsou jen interiéry. Čím to je?

Když jsme přijeli, bylo nám řečeno, že můžeme fotografovat jen uvnitř. Na fotografování budovy parlamentu má prý licenci architekt. Všechny fotografie musí projít jeho schválením. Jeden fotograf se ale nedal odradit. Fotografoval budovu, ale z takové dálky a v takové kompozici, že nezabrala ani polovinu plochy fotografie.

To je divné. Taková podmínka se přece nedá uložit.

Těžko říct. Ta budova je moc ošklivá a moc velká, takže je odevšad vidět. Možná ten architekt nechce, aby se to lidé dozvěděli, a povoluje fotografie jen z určitých snesitelných úhlů. Ale jinak ta budova naprosto odpovídá tomu, co představuje.

Na vašich fotografiích nejsou lidé. To je samozřejmě ve vašem případě časté. Ale na většině fotografií od ostatních autorů také ne. A tam, kde se lidé objevují, vypadají aranžovaně.

Protože se parlament neustále stěhuje, tak je často prázdný. Poslanci se najednou seberou, asistenti jim všechno sbalí, nacpou do kamionů a odjedou do Štrasburku nebo Lucemburku. My jsme tam byli v době, kdy tam nebyl skoro nikdo. Jen údržbáři a pár zaměstnanců. Vlastně tam vůbec není co fotografovat. Téměř nic tam není a to, co tam je, vypadá stejně jako ve všech administrativních budovách. Jenom větší. A někteří autoři skutečně lidi aranžovali. Lidský provoz je tam nesmírně civilní, šedivý. Na tom se hodně podepisuje i extrémně všední Brusel. Jeden umělec to až přeháněl a stavěl lidi do různých tragikomických poloh.

Není to jen fiktivní instituce? Velká atrapa?

V budově se neustále něco upravuje a opravuje. Technici tahají kabely, otevírají podhledy a vrtají do podlahy i zdí. Dlouhé chodby, zasedací sály malé, střední a velké. Osvětlené i potemnělé. Spousty kanceláří. Místnosti se spoustou nepoužívané techniky. Opuštěná televizní studia, jen spustit vysílání. Nikdy jsme je neviděli v provozu. Je tam spousta vybavení, které senepoužívá. A lidé pouze na to, aby ho udržovali ve stavu připravenosti. Vizuálně. Nevíme, jestli to skutečně funguje.

Nakonec jste se ale rozhodli fotografovat umění.

Byla to ta nejopuštěnější věc, co jsme našli. Jak jsme tam tak bloudili, začali jsme nacházet v různých koutech umění. Na neuvěřitelných místech. Podivný výběr stylů a forem. Od angažovaných proevropských soch a reliéfů až po příšerné ukázky mezinárodního informelu. Zjistili jsme, že to je to, co Evropu spojuje. Špatné umění. Špatné umění je všude stejné. Proto je asi v parlamentu zastoupeno. Rozhodli jsme se pro něj.

Jak se kurátorům a institutu líbily výsledky vaší práce?

Myslíme si, že se jim moc nelíbily. Dalo hrozně práce prosadit náš výběr fotografií. Na výstavu už nás nepozvali. Poslali nám katalog.

Zmíněný katalog byl překvapivě největším přínosem výstavy, protože obsahuje skvělou stať redaktora německého Tagesspiegelu. Rozvíjí v ní mimo jiné svou vlastní univerzální parlamentní teorii. „Demokratie in der Praxis ist eine höchst abstrakte und unverständliche Regierungsform. Wer das nicht glaubt, mache einen Test. Als erstes besichtige er irgendein Schloss und stelle sich vor, wie dort seinerzeit König Ottokar der Heizbare wohl geherrscht hat. Es ist nicht schwer, nicht wahr? Ein König, ein paar Berater, vielleicht eine graue Eminenz im Hintergrund – Personal und Entscheidungsstrukturen der Monarchie sind überschaubar. Anschließend begleite er eine normale Besuchergruppe bei der Besichtigung des Berliner Reichstags, des Sejm in Warschau, der Cortes Generales in Madrid. Auf den Gesichtern wird vorher frohe Erwartung zu lesen sein – und hinterher milde Verwirrung. Gewiss, sie haben den Sitzungssaal gesehen mit den vielen Stühlen und dem Rednerpult vorne. Aber schon eine ernsthafte Antwort auf die Frage, warum zum Beispiel im Berliner Reichstag die Debatten oft vor fast leerem Haus stattfinden, ist derart kompliziert – es hat mit der Zahl der Sitzungswochen und der Gesetzesvorlagen zu tun, mit dem Unterschied zwischen einem Debatten– und einem Arbeitsparlament und mit der Residenzpflicht des Wahlkreisabgeordneten, um nur die wichtigsten Gründe zu nennen -, allein diese scheinbar simple Frage also führt derart tief ins institutionelle Unterholz, dass nur polittische Hobbyförster folgen mögen. Alle übrigen begnügen sich privatim weiter mit dem Verdacht, dass die Erklärungen vorgeschoben und die Abgeordneten faul sind.“

Nakonec se ale i on zalekne své kritičnosti a v posledních větách dává Evropskému parlamentu šanci. Jako artefaktu a objektu zvědavosti… Korespondenci s kurátory projektu jsem začal dotazem na míru utrpení umělců při spolupráci na tak pošetilém nápadu, jako je umělecké uchopení parlamentu. Odpovědí mi byl výkřik – „Kdo ale ocení naše utrpení?“ Tak, tak. Ne nadarmo se říká „Nechoď Vašku s pány na led. Pán uklouzne a ty si nabiješ nos.“ Goethe Institut, vědom si i námi omílaného faktu, že o Evropském parlamentu nikdo nic neví, chtěl na uměleckých fotografiích ilustrovat práci „jediného přímo voleného orgánu Evropské unie“. Otázkou je, zda se tak chtěli Němci parlamentu zavděčit nebo pomstít. Výsledek této investice je srovnatelný s průzkumem Meyrinkovy černé koule. Zhmotnění prázdnoty. Umělci se mohou na hlavu stavět, aby z parlamentu něco vyšťourali. Instituce za jejich selhání vinu neponese. Doufejme, že konspiraci má na svědomí pouze Goethe institut a míra oportunismu u kurátorů byla minimální. Výsledek může být prezentován jako kancelářská recese.

01.04.2007