EXISTUJE V KOSOVU MODERNÍ KULTURA?

"Roku 1999 daly mezinárodní síly NATO a UNMIK (Dočasná správní mise OSN v Kosovu) lidem z Kosova částečnou svobodu. Jugoslávie více než deset let odpírala Albáncům všechna jejich základní práva na vzdělání, práci, zdravotní péči i kulturu. “Bod obratu” v roce 1999 byl mezinárodní veřejností považován za začátek osvobození. Albánci tuto situaci nepovažovali jen za vlnu alternativy, ale také za vznik nových příležitostí. Zásluhou tohoto pocitu zesílil pohyb v oblastech politiky, ekonomiky, mezinárodních vztahů a kultury.|Od poloviny osmdesátých let až do konce devadesátých existoval pasivní undergroundový odpor. Shkelzen Maliqi, jenž byl důležitou postavou alternativního hnutí od osmdesátých let a rozsáhle o tomto tématu psal, definoval tento odpor jako “paralelní instituci”, jež by mohla být popsána jako paradigmatická metoda rezistence. Během prvního období (jež je nyní nazýváno “socialistickým”) a také později v přechodném období postsocialismu se tato metoda užívala velmi často. Když Srbové Albáncům odňali autonomní práva, jež jim v roce 1974 udělil Tito (legislativní pravomoci parlamentu, Akademie věd a umění, výuka albánského jazyka), a zesílil tlak na sociální realitu Albánců (propouštění ze zaměstnání aj.), začala vznikat svébytná podzemní síť - místo otevřené, ale plánované rezistence.|I když tento způsob odporu posílil albánské uvědomění, nastala dezorganizace, protože lidé nebyli schopni vyjadřovat své názory na veřejnosti. Například Maliqi vinil z neshod a nepořádku albánské politické strany a to se nezměnilo ani po roce 1999. |Dnes lidé již nejsou utiskováni režimem a tak se problém manifestuje jako krize identity v Kosovu. Nejdiskutovanější otázkou mezi intelektuály v nově vzniklém Kosovu po roce 1999 je: “Jak má být definována albánská identita?” Současný kulturní a umělecký časopis Java této kauze věnoval mnoho času i místa a diskuse stále pokračuje. Středem zájmu se stala alternativní národní identita, oběti autentické identity a příznaky tohoto jevu na současné umělecké scéně.|Problém identity by mohl být považován za extenzi ne-reprezentace ve veřejné sféře. Tento problém vznikl vinou odporu k “paralelním institucím”, který se rozšířil mezi Albánci v osmdesátých letech. Albánci si místo otevřené diskuse zvolili izolaci. Proto nemůže být současné kosovské umění nahlíženo jinak než skrze tento aspekt zdejšího společenského prostředí.|Kurátor Harald Szeemann zdůraznil důležitost albánského fenoménu a ve svém katalogu výstavy Blood and Honey pojednává především o albánských umělcích. Měli bychom však být opatrní a u undergroundových rezistenčních stylů rozlišovat mezi Albánci a kosovskými Albánci. I když se oba problémy a styly zdají podobné, v podstatě se velmi odlišují. V prvním případě vytvářela útlak v Albánii ideologická a byrokratická hegemonie; kosovskou porobu nastolila nacionalistická hegemonie a nadvláda policejního státu.|Po výstavě Blood and Honey se René Block stal kurátorem druhé velké přehlídky umění regionu In der Schusten Der Balkans, jež byla důležitým příspěvkem k současnému kosovskému umění. Když byl Block v Kosovu, stal se rychle “mesiášem”, zachráncem Prištiny. V interview pro časopis Java řekl, že Priština je centrem avantgardy na Balkáně. Prohlášení, jež bylo katalyzátorem euforie místní avantgardy.|Jak jsem vysvětlil, “paralelní instituce” se staly symbolem a tradicí alternativního kulturního a politického odporu. Neexistuje sice žádná albánská umělecká superstar, ale jeden z nejprominentnějších albánských umělců Kosova, Sislej Xhafa, získal postavení na mezinárodní umělecké scéně. Nejdůležitější a nejznámější Xhafova performance proběhla na Benátském bienále v roce 1997, jehož se umělec zúčastnil – i když ilegálně a undergroundovým stylem. Xhafa sám byl pavilonem a představoval Albánii, která samozřejmě nebyla na bienále přizvána. Jeho performance se odehrála v tomtéž undergroundovém a rezistenčním stylu, jak je dobře známý v Kosovu. |Xhafa často mluví o utajovaném a undergroundovém životním stylu. Dlouho žil v Prištině, je synem Xhevdeta Xhafy, který byl představitelem kosovského moderního umění v šedesátých a sedmdesátých letech. Po roce 1999 často jezdil do Prištiny z New Yorku, kde nyní žije, přijížděl s performancemi a přednáškami (důležité byly především postduchampovské semináře v letech 2001 a 2002, jež pořádal s Mehmetem Behkukim) a ovlivňoval i postblockovskou etapu kosovských umělců.|Xhafovy ilegální postupy byly pro kosovské Albánce velmi významné, protože se ukázalo, že s nimi lze uspět i na mezinárodním kolbišti. Jeho fotografie vůdců UCK (Kosovské osvobozenecké armády), albánských mafiánů v Itálii a jeho hraniční profánní styl byl typicky albánský; Xhafa byl symbolem “latentního albánského” nebezpečí, vždy si toho byl vědom a pohrával si s tím.|Ale ještě albánštější je Sokol Beqiri. Beqiri byl činný již v době, kdy se umění prezentovalo jako “paralelní instituce” v kavárnách, ve školách, a patřil mezi první umělce kosovského politického umění, kteří se snažili posuzovat umění jako “avantgardní” odpor. Po roce 1999 Beqiriho práce a životní styl (pití, odmítnutí opustit rodné město Peja, zkušenosti z války a autentický folkloristický přístup) velmi ovlivnily mladší generaci. Agrese a otevřenost jeho děl ukázala na krizi identity a na traumata, jimiž v Kosovu procházel. S velkou otevřeností prezentoval každodenní strach Albánců ze srbské policie a z brutality polovojenských jednotek. Ze současných kosovských umělců pouze Sokol Beqiri a Erzen Shkolloli uspěli v zavedení seriózního diskurzu o politických otázkách. Nicméně navzdory tomu zůstává odpověď na základní otázku po kultuře stále záporná: v Prištině neexistuje v současné době žádná kultura. |Za vinu bychom to mohli klást jak ekonomickým, tak pedagogickým faktorům. Nejdůležitějším důvodem je ale tradice izolovaného undergroundového odporu, jež vytvořila pouze omezené diskurzivní sféry kosovského veřejného prostoru. I když mezi mladými umělci v Prištině, kteří začali být činní na mezinárodní úrovni (Jakup Ferri, Driton Hajredinaj, Dren Maliqi, Lulezim Zeqiri a Tahar Alemdar), existují podobnosti i solidarita, dějiny současného kosovského umění nemají kontinuitu. Modernističtí umělci jako Muslim Muliqi, Rexhep Ferri, Xhevdet Xhafa, kteří byli velmi aktivní na zdejší akademii od šedesátých do devadesátých let, jsou pro novou vlnu umělců bezvýznamní. |Tento přístup mladých umělců “nové vlny” by neměl být srovnáván se západní kritikou předcházejících generací a vědomým odmítnutím následovat je. Mladí kosovští umělci se totiž s minulými generacemi nesrovnávají, ani jim nečelí. Dokonce minulost považují za období prázdna. “Kolektivní amnézie”, jež se objevila v postsocialistických zemích, se v Kosovu projevuje velmi zřetelně. Možná je “amnézie” (Migjen Kelmendi ji v jednom z našich rozhovorů nazývá “purifikací”) vhodnou psychologickou strategií zemí ve fázi přerodu. Jako ozdravná taktika však způsobuje jistou “ahistoričnost” sociálních vztahů. Výsledkem je vždy postmodernistická konzervativní iluze, která z historie vytváří atrakci. |Proto umělci nové vlny ve svých dílech a každodenním životě popírají a “nevidí” třicet let domácí umělecké historie. Většina se odvolává na západní umělce, jako jsou Christo (Sokol Beqiri), John Lennon a Yoko Ono (Jakup Ferri), Damien Hirst (Lulezim Zeqiri), Barney a Viola (Driton Hajredinaj), které parodují a ironizují. |Přitom starší modernističtí kosovští umělci stále mladší generaci vyučují. (Když zmiňuji umělce z období od šedesátých do devadesátých let, odkazuji výhradně na albánské umělce. Jsou tu ale také důležití srbští umělci. Považovat tyto tvůrce za tabu je dalším obecným aspektem kolektivní amnézie.) Studenti na Akademii krásných umění v Prištině se svým pedagogům vzepřeli při dvouměsíční vzpouře na přelomu let 2001 a 2002. Povstání nebylo úspěšné, protože se jej nepodařilo přenést do veřejné sféry. V článku pro katalog výstavy Reného Blocka se Shkelzen Maliqi pokusil naznačit, že tato událost byla počátečním bodem určité emancipace. Ve skutečnosti existují dva důvody, proč povstání neuspělo a nemohlo nic začít: jednak jej organizovala skupinka zarytých odpůrců, která byla příliš malá, a za druhé se jí nepodařilo tuto revoltu včas transformovat a přenést na zamýšlenou kritickou úroveň. Krátce řečeno, revolta sice byla důležitým vystoupením, ale postrádala manifest, jenž by novou kosovskou vlnu definoval. |Na druhou stranu toto povstání a zájem o explozi současného umění daly vzniknout druhé “paralelní institucionalizaci” kosov-ského umění, v mnohém odlišné od odporu albánského undergroundu v osmdesátých letech. Umělci nové vlny tvrdě kritizovali albánskou národní historii a symboly hlubokých kulturních kořenů. Sokol Beqiri, jenž s tímto způsobem kritiky začal, používá jazyka námořníků, albánskou vlajku, svou rodinu a poselství “Fuck you”. Erzen Shokolloli (z Peja) natočil video o místní zpěvačce Fejze Shkurte, která reprodukuje známé národní písně. Na videu však hrozí světu: “Don't play with Albania.” Bílý prostor, v němž stojí, poukazuje na prázdnotu a amnézii UNMIKu. |Přestože v albánské kultuře existuje mnoho příkladů statečných a sebekritických děl, nenajdeme žádné hnutí či veřejnou diskuzi. Současné umělecké aktivity, považované za “paralelní instituci”, nemohly vytvořit opoziční diskurz a nikdy neustavily uvědomělý otevřený prostor. Na druhou stranu jsou si mladí umělci nové vlny vědomi kulturního a politického dění a myšlenkových tendencí ve světě. Mají přístup k širokému spektru informací. Existuje mezi nimi ideová výměna, odehrávající se na ulicích Prištiny, v kavárnách, strašidelných podchodech či v zajímavém hudebním obchodě Ginger – nejmodernějším místě v Prištině. Ve městě, kde je každý fanouškem Radiohead, je to jediný obchod, kde najdete desky Madness, Spaceman 3, Gang of Four, Iggy Popa a cédéčka Can, Johna Zorna, Les Negres Vertes, Residents nebo Laibachu. Majitel Ginger Armend říká, že moderní život v Prištině se dělí mezi dvěma skupinami: “mezi šarlatány, kteří si myslí, že jsou moderní, a mezi těmi druhými, kteří chtějí být jako oni”. Zbytek jsou Armendovi blízcí přátelé.|Kavárny před pasáží, v níž sídlí Ginger, jsou doménou mladých umělců, hiphopových hudebníků a fanoušků (především NR a TNT) a lidí závislých na hašiši. Ale i když tato místa vytváří určitý druh kultury, nestačí to. “Papçe”, který začal s natáčením videí, popisuje dnešní situaci velmi výstižně: Underfuckinground! Pravda je, že Priština žije mainstreamovým kýčem a žádným způsobem není schopná se popkultury zbavit. |Když v roce 1999 vzniklo Kosovo, ve vzduchu bylo cítit vzrušení. Uplynuly čtyři roky, Kosovo stále nemá žádný statut, a zdá se, že jej ani nezíská. Jen jeden současný umělec se nebojí kritizovat situaci: Erzen Shkolloli, který vytvořil fotomontáž s názvem UNMIK's-Sold. I když si umělci jsou vědomi situace, stále nejsou schopni podnítit politický a veřejný diskurz a žádný manifest jeho politických pozic neexistuje. |Underground je současným problémem vizuální kultury - při pohledu do budoucnosti však není třeba zoufat. Díky nové generaci kosovských umělců a všem jejich dílům vzniká to, co Beuys nazval jednou kritickou “společenskou skulpturou”.|"

01.03.2003