Modern Toss: Padělatelé zmatků

Jon Link a Mick Bunnage jsou spisova-telé, výtvarníci a animátoři stylového a velekomického kultovního komiksu a televizního seriálu Modern Toss kom-binujícího kousavé, protivné a úsečně mluvící animované postavičky s bizarní a surreálnou živou akcí.
Šest 24-minutových episod, které byly dvakrát nominované na cenu Rose d‘or, vysílala britská stanice Chanell 4 v roce 2006 a 2008. Druhou sérii vysílala v USA stanice IFC v březnu 2009. V roce 2008 napsali, nakreslili a režírovali nadšeně přijatý třináctiminutový animovaný film Work Experience pro televizi E4 podle komiksu, který v UK a v USA vydalo nakladatelství Macmillans.

Jak jste přišli na takové hrůzy?
Dvě otázky, které od lidí dostáváme nejčastěji, jsou: odkud berete nápady a jak si vyděláváte na život kreslením neforemných komiksů s dementníma idiotama, co si navzájem nadávaj? Ani na jednu neznáme odpověď, ale asi to nějak souvisí s tím, že žijeme v dnešní Anglii.
Poprvé jsme začali psát a kreslit seriály, když jsme se sešli v časopise Loaded Magazin v polovině devadesátých let. Oba jsme byli součástí původní sestavy. Loaded měl okamžitý úspěch a přes noc změnil podobu pánských časopisů v Británii. Bylo to jako být členem rockové kapely, kde je každý stále opilý, jí se z popelnic a spí se pod stolem jako pes. Jedna z prvních věcí, které jsme tam udělali, byl kreslený strip o psychotickém londýnském podvodníkovi ve stylu šedesátých let, který se jmenoval Villain. Nebyly v tom žádné vtipy, žádná zápletka a spoustu čtenářů to rozčilovalo. Pak jsme se trochu zklidnili a trochu jsme to promysleli, změnili a přišli jsme s mnohem populárnějším stripem Office Pest1, který se věnoval experimentálnímu násilí na pracovišti a vycházel dlouho. Mělo to úspěch na cílovém trhu, u psy-chopatických teenagerů. Tenkrát zřejmě vznikla myšlenka Modern Toss.

Jak to s Modern Toss bylo dál?
První komiks Modern Toss vyšel v roce 2004. Naší hlavní inspirací bylo, že jsme oba měli dost toho pracovat pro jiné lidi. Hodně z toho, co děláme i dnes, je stále o tom: hledání nových způsobů, jak říct lidem, aby šli do prdele. To je velmi zdravá anglická věc. Naše postavy děláme většinou podle lidí, které vídáme v nákupních střediscích, jak se spolu hádají nebo jenom tak koukají na věci. Angličani jsou takoví, že většinou strašně dlouho potlačují svoje nálady, které bublají pod povrchem, třeba celé roky, a ty pak najednou vybuchnou v nezadržitelném vý-ronu verbálního násilí a nadávek. Často míří na někoho, koho dav postrčil ve frontě na autobus před vás. My zachycujeme ten okamžik perem a zachováváme ho na věky. To je základ naší práce.

Váš styl je dětinský, někdy jsou tam i koláže, je to všechno hrozně primitivní. Jakoby ve stylu jeskynních maleb.
Naše kreslířské schopnosti jsou ome-zené, takže naše postavy musejí vycházet z lidí, kteří mají opravdu hubené ruce a velké hlavy. Musíme všechny ty postavy kreslit sami, protože jsme jediní, kdo ví, jak mají vypadat. Většina našich postav se dá nakreslit jenom z profilu, takže musíme používat speciální tužku. Jedna naše postava, psychopatická koule klikyháků jménem Alan, je obzvlášť náročná na kreslení, protože se musí přetočit, když chce zajít za roh. U lidského herce bysme takové problémy neměli. Je to taky jedna z mála našich postav, která má dvě oči.
Kdo je to Homeclubber?
Homeclubber je chlap, co sedí v pokoji a pozoruje běh světa na internetu a dělá o tom kázání jinýmu chlápkovi, kterýho to vůbec nezajímá. Takových lidí známe docela dost, už to v sobotním Guardianu vychází pět let a nezdá se, že by to mělo přestat.
Kdo byl inspirací pro postavu pana Touretta?
Byla to frustrace v zaměstnání. Na rozdíl od většiny lidí má ke své práci nekompromisní postoj a nemá strach říct klientovi, aby si políbil prdel, pokud se mu něco nelíbí. Pan Tourette je nepochopený francouzský autor nápisů, jehož snaha o rebranding firmy často končí obscenitou a trapností pro všechny zúčastněné.
Než vyšel první díl komiksu Modern Toss, dali jsme v roce 2003 několik obrázků s panem Tourettem na naše we-bové stránky a pak jsme každý měsíc přidávali několik dalších. Peter’s Bollocks byl první z nich.
Pak jsme přivezli první hromádku komi-ksů do londýnského Institutu současného umění v nákupním vozíku; chlápek v obchodě jich tam koupil hodně. Dal všechno dotované umění stranou a naše komiksy umístil na nejlepší místo. Rychle se vyprodaly, takže jsme museli přinést další číslo. V tom samém roce pak ve vydavatelství Macmillans spojily první a druhé číslo do jednoho komiksu a stal se z toho bestseller na předvánočním trhu. Od té doby jsme udělali tři další.
Po tomhle nám zavolal Banksy a pozval nás, abychom pro něj udělali nějaký tisky. Nabídli jsme mu spoustu vtipů. Jeden z nejpopulárnějších byl ten z „pracovní“ řady, kde člověk říká do telefonu: „Dneska nemůžu přijít, tak mi polibte prdel.“ Jako u většiny našich věcí jsme tím tak nějak udeřili na takovou tu haiku strunu. Taky pozval pana Touretta, aby udělal nápis pro jeho výstavu ve výloze. Diváci stáli ve frontě až za roh, aby se mohli podívat, jak dvě hodiny po vernisáži lidi z westminsterské obecní rady odstraňují nápis STINKING ART PISS (smradlavý umělecký chcanky).

Mluvili jste o nějakých problémech s distribucí. Bylo to kvůli obsahu?
Na začátku bylo těžké najít distributora, hlavně proto, že to bylo něco naprosto odlišného, takže v obchodech nevěděli, kam to zařadit. V Modern Toss je taky hodně drsných výrazů, což některé obchody a distributory odrazovalo. Dneska s tím nemáme pro-blémy, protože v Británii každý kleje na plný úvazek. Lidi to milujou, bez ohledu na věk, od dětí po penzisty. Uvažovali jsme taky o verzi v Braillově písmu pro lidi nad devadesát.
Lidi se nás často ptají, jaká je naše nejoblíbenější nadávka, ale my žádnou takovou nemáme. Máme je rády všechny. Vlastně je nejradši kombinujeme místo toho, abychom je používali jednotlivě. Když přidáte nadávku k normálnímu každo-dennímu předmětu a k tomu přimontujete sloveso, dostanete překvapivý výsledek, jako třeba „Shouting Fuck Trumpet“ (kvílící mrdotrumpeta). To je docela dobrý. S tím se dá pracovat.

A co pořady v televizi? Jste s tou prací spokojeni? Je to pro vás hodně jiné?
Zakázka na první televizní sérii byla trochu překvapení. Nějaký chlápek z Chan-nel 4 v Británii nám prostě zavolal a řekl: „Nechcete udělat televizní verzi?“ A my jsme řekli: „Tak jo.“ Vždycky jsme si říkali, že z Modern Toss by byl dobrý televizní pořad, ale protože všechny naše vtipy trvají jenom dvě vteřiny, tak jsme nemohli přijít na to, jak vyplníme celou půl hodinu, aniž bychom museli napsat třitisícepětset vtipů na jednu epizodu. Naštěstí nám nějaký lidi z televize ukázali pár profesionálních triků, jak to udělat, aby jeden vtip trval patnáct minut. To se docela hodilo.
Taky jsme si uvědomili, že i naše zá-kladní animace bude trvat celou věčnost, než ji uděláme, tak jsme si řekli, že bude lepší, když zaplatíme nějakým „skutečným“ lidem, aby tam šaškovali, a my na ně namíříme kameru. Ukázalo se, že je to mnohem rychlejší a jednodušší. Pak jsme museli najít lidi, který vypadají jako by byli ze světa Modern Toss. Měli jsme štěstí na špičkový idioty, kteří vy-padali skvěle a nic si nedělali z toho, co jsme jim říkali, že mají dělat. Nejlepší byl Lettuce Man. Byl to prvotřídní kverulant v našem zákaznickém servisu ve skeči My Neighbour’s an Arsehole (můj soused je piča). Měl přirozený dar vyjadřovat se svou tváří, aniž by na ní pohnul jediným svalem. Podle nás je to skutečný talent.
Experimentální nízkonákladová komedie je vždycky riskantní, ale nám se nepovedla jenom jedna věc tak, že jsme ji nemohli použít. Jednou jsme strávili celý den tím, že jsme se snažili opravit auto imaginárním animovaným jazykem, jmenoval se Tongue Mechanic. To se přece musí aspoň zkusit, ne?

Pokud lze soudit z klipu Swing News, vypadá to, že jste nadaní hudebníci.
Jo, oba pískáme melodie do ucha vy-soce kvalifikovaným hudebníkům a oni z toho dělají klasickou hudbu nebo jazz, podle toho jakou máme náladu.

Je pro vás Modern Toss práce na plný úvazek nebo jenom hobby?
Oba to děláme jako práci a to od doby, kdy jsme s tím začali. Není to hobby, je to spíš jako tělesná funkce. Abychom se udrželi ve formě, kreslíme pravidelně pro britské noviny a každý rok vydáváme knihu kompilací našich komiksů.
Náš typický den vypadá asi takhle: Vstát. Vyřídit 38 telefonátů, sníst sušenku, nakreslit obrázek: delfín šoustá koně. Dát k tomu popisek… Oběd… vyřídit telefon, dojít pro noviny do stánku, vystřihnout obrázek staříka, přidělat mu kreslenou hlavu.

Jak jste dostali nápad na jeden z vašich posledních projektů BUY MORE SHIT…? Říkali jste, že inspirací vám byl plakát z vládní kampaně za druhé světové války KEEP CALM AND CARRY ON, je to tak?
Jo, to je pravda. Je to řada plastových tašek s motivačním textem pro nastarto-vání upadající britské ekonomiky. První, s nápisem BUY MORE SHIT OR WE’RE ALL FUCKED, je už hit. Ušili jsme je narychlo, jedna za libru, abysme ukázali, že jsme připraveni pustit se do práce a přispět svou troškou do mlýna.
Chtěli jsme udělat tematické číslo o recesi, to byl náš příspěvek – tašky BUY MORE SHIT OR WE’RE ALL FUCKED byly jen dárkem pro Přátele Modern Tossu (čtenáře, kteří si komiks předplatili), ale ukázalo se, že je to velmi populární, tak jsme je dali na internet, kus za libru. Už máme taky bavlněnou variantu.
Ale taky jsme udělali spoustu pohlednic a tisků, které jsou k dostání u Banksyho v Pictures On Walls. Podívejte se na jeho webové stránky. Ty „pracovní“ jsou moc oblíbený u lidí, který mají práci, nebo se jim stýká po těch časech, kdy ji měli.





1 http://www.moderntoss.com/2008/11/office-pest-appeal_06.html

01.02.2009