Punks not dead

Punk. No One is Innocent. Art – Style – Revolt
Kunsthalle Wien, 16. května – 7. září 2008


Ve východní Evropě, a vlastně v kterékoliv neanglicky mluvící zemi mohou punkeři hrdě psát „Punks Not Dead“ bez patřičného apostrofu za „k“. Touto pravopisnou chybou dostává slogan na kožených bundách, tričkách a zdech posetých graffiti dadaistickou přitažlivost.
Výstava s názvem „No One is Innocent. Art – Style – Revolt“ ve vídeňské Kunsthalle věnující se původnímu duchu a myšlenkám punkrockové scény tuto skutečnost dokládá. Kurátor Thomas Mießgang představuje umění punkových hudebníků a známějších umělců, které se zrodilo na třech hlavních punkových scénách: v Londýně (polovina 70. let), v New Yorku (druhá polovina 70. let) a v Berlíně (první polovina 80. let).
Cílem punku v té nejčistší podobě bylo šokovat a ohromit drsností, ovšem ve svém vlastním stylu. Punkeři chodili oblečení v sexy síťovaných punčocháčích se zavíracími špendlíky v cárech oblečení (ne v kůži) a s extravagantně vyčesanými účesy z peroxidově bílých vlasů, kterými divoce máchali. Pro punk je zároveň typická neprofesionalita – interpreti, kteří jsou zároveň autory, netrefí tón ani rytmus, hrají s překotnou rychlostí a lítají po pódiu jako smyslů zbavení. Podobně vypadá i vřískající a tančící publikum. Dokonce se objevují i punkeři na poloviční úvazek bouřící se proti své profesi nebo nedostatku kariérních příležitostí. Nutno dodat, že pouze o víkendech.
Punk se soustředil především na hudbu, ale výstava nechává tento aspekt v pozadí a zdůrazňuje asociaci punku s negací nebo jej vystihuje „jako dveře vnímání, skrze něž se vstupuje do říše zašifrovaných zpráv: jako signál k produkci hluku“.
Proto se hudba line pouze z pozadí nebo ji, což je nejhorší, nesmyslně ztlumenou posloucháte přes sluchátka, zatímco konfrontaci s publikem (ne)má zajistit vizuální tvorba umělců jako Vito Acconci, Martin Kippenberger, Robert Mapplethorpe, David Wojnarovicz a více než 20 dalších tvůrců a uměleckých skupin nebo uskupení.
Nejpůsobivější je vizuální umění méně známých umělců a zejména žen, které také nejblíže vyjadřuje postoje, sílu a zuřivost punkové hudby. Stojící nahá Lynda Benglis oblečená pouze do slunečních brýlí ve stylu New Wave drží obrovský ztopořený umělý penis, který má zastrčený do vagíny. V roce 1976 použila tento obraz pro celostránkovou reklamu v Artforu, čímž vyvolala nejen redakční spor o tom, co je „vulgarita“, ale urazila také americké feministické hnutí (to vše jedinou provokativní akcí).
Od umělce Genesis P-Orridge je tu k vidění Tampax Romana (1976), drobná napodobenina Venuše z Milétu s použitými tampóny. Více vrušující jsou scény z jeho vystoupení s Cosey Fanni Tutti, která v nich vystupuje jako nahá modelka, zatímco vedle ní běží fotografická dokumentace její práce pro pornočasopisy. Britská skupina Throbbing Gristle, na jejímž vzniku se P-Orridge a Cosey Fanni Tutti podíleli, se etablovala roku 1976 při performanci na zahajovací party „Prostitution COUM Transmissions“ v londýnském Institutu současného umění (ICA). Motto skupiny znělo „budoucnost hudby patří nehudebníkům“.
Toto heslo si nejvíce vzala k srdci newyorská nehudebnice Ann Magnuson. Její video Made for TV patnáct minut uráží dobovou televizní tvorbu mizivé úrovně a přehrává po zlomcích vteřin sled klipů a scén z programů z počátků kabelové éry, kdy v televizi běžel oblbující mišmaš evangelizačních výzev, hororů, porna, válečných scén, zpravodajských přenosů, komedií a seriálů. Surfování televizními pořady znázorňující opojení proudem vzpomínek zpestřuje sama Magnusonová v různých parukách a převlecích. Její pozdější spolupráce s Kramerem pro skupinu Bongwater bohužel není ve výstavě zahrnuta – což je však pochopitelné, protože se jednalo nefalšovaný rock.
Newyorská punková zpěvačka Lydia Lunch hraje hlavní roli ve filmu Richarda Kerna Fingered promítaném v zastrčeném rohu místnosti se vstupem pouze pro dospělé. Lunch představuje šlapku, punkrockerku, která se svým přítelem, machistickým hipíkovským prasákem, brázdí prázdné ulice a svahy Los Angeles. Opovrhuje jím, ale během filmu si to opakovaně tvrdě rozdávají. Scéna, kdy se oba pokusí znásilnit mladší dívku, kterou vezmou na stopu, se pro surové vylíčení sexuální brutality stala milníkem punkového umění.
Německý hold skupině Throbbing Gristle vzdávají intenzivním hlukem vytvářeným pomocí starého železa Einstürzende Neubauten, pandán zvukům techno-punkovější berlínské scény tvoří tvrdé multimediální umění od seskupení Berlin Super 80. Z tohoto prostředí pochází Endart, další multimediální sestava, která připouští, že její práce spočívá spíše než v tvorbě nového umění (nových obrazů či ikonografie) ve vytváření nového přístupu k umění.
V knize vzpomínkových esejů o losangeleské punkové scéně (mimochodem předchůdci berlínské scény s umělci jako Richard Pettibone nebo skupinami jako Savage Republic, X, Black Flag nebo Fear) a o umění počátku osmdesátých let poznamenává spoluautorka Kristine McKenna: „Je uklidňující si uvědomit, že v jakékoliv době se někde nachází skupina lidí, která společnosti ukazuje zaťaté pěsti a křičí fuck you!. Data, místa i viníci se mohou měnit, ale tento postoj stále pálí, pronikavě a neměnně.“
Nebudeme si nic nalhávat. Punk ve své původní podobě je mrtev, protože se zaprodal – v Londýně, New Yorku, Los Angeles, Berlíně i jinde. Výstava „Punk. No One is Innocent. Art – Style – Revolt“ se nesnaží přivést punk opět k životu ani mu uspořádat důstojný pohřeb, ale zachovat prvotní zapálení bělošské mládeže pro vzpouru „pronikavé a neměnné“ se vším tím hlukem a ohromující podívanou okolo.

01.02.2008