Časopis Umělec 2010/1 >> rezignace a jiné texty | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
rezignace a jiné textyČasopis Umělec 2010/101.01.2010 Raša Todosijević | The End of the Western Concept | en cs de |
|||||||||||||
Hieratický příběh
Téměř každý den, ale povětšinou uprostřed zimy, nesčetná hejna nahých žen a nahých mužů téměř zatmí šedé zimní ráno, když prolétávají vysoko nad mým domem. Obvykle je vídám kolem desáté hodiny ranní, jak se blíží od Dedinje, letíce k soutoku Sávy a Dunaje. Večer za soumraku, jakoby poslouchala nějaký prastarý přírodní řád, táhnou jejich hejna zase zpátky přes řeku a přelétávajíce můj dům, vrací se do svých hnízd na kopcovité Dedinje. Venku padá sníh a fouká studený vítr, a já si říkám, co asi zahřívá ta stvoření s holými zadky tam nahoře uprostřed fujavic a husté mlhy. Možná, že ony steatopygické létající dámy a vypasení gentlemani se nacpali naší teplou krví už dávno, takže jejich tělesný tuk a nesnesitelné, šílené pochrochtávání je chrání před vražedným únorovým mrazem. * * * Bez jakéhokoli pádného důvodu, z čirého rozmaru, zapomenuv na miluj bližního svého, na milost a na své neskonalé zásoby dobroty, náš dobrý Pán krutě potrestal mou matku, mou líbeznou mamičku, tu citlivou a dobrosrdečnou ženu, vdovu, která přišla o své mládí, krásu a zdraví v potemnělých prádelnách socialismu, plešatostí. Nyní nosí má milovaná mamička vlněný šátek jak v létě tak v zimě, své řídnoucí obočí si domalovává stárnoucí rukou, toulá se Bělehradem s nateklýma nohama, jí levný salám, pije špatnou brandy, proklíná Boha na nebi, socialismus na zemi i svou vlastní neskonalou naivitu. Strindberg Dnes ráno jsem potkal Strindberga v hotelu Moskva. Potkal jsem velkého a nešťastného Strindberga. Vidím jej, jak spěšně kráčí, proplétá se davem; upřeně se na mě dívá, evidentně si přeje mě vidět. Diskrétně zvednu ruku, abych dal najevo, že jsem jej poznal; zastavím se a čekám, až ke mně přistoupí. Strindberg si upraví kravatu, přistoupí ke mně, zatímco já potichu, pouhým gestem, navrhnu, abychom ustoupili do stínu u lékárenského výkladu. Ve výkladu chřadne sádrová Hygieia a polámaný Asklepios a jejich bílí hadi prodlužují jejich mizerný život. Hygieia zkoumá svůj ošuntělý chiton a Asklepios, moudrý muž s křídovýma očima, lékař bez zornic, pozoruje netečně svět, opíraje se o sukovitou hůl. V lékárně nejsou žádné léky, jejich dávné slávě to ale na lesku nikterak neubírá. Velký dramatik, brilantní August Strindberg, natáhne ruku a říká: Dobrý den, pane Strindbergu, co děláte v Bělehradě? Máme tu válku a vy si tu vykračujete jako pravý páv. Popadnu jeho zpocenou ruku a s nejistou grimasou vítám jeho bláznivá slova, ale nevím jak na ně reagovat. Chudák, domnívá se, že jsem Strindberg. Teď si myslí, že potkal slavného Strindberga. Určitě si představuje, že si právě potřásá rukou s géniem. Jsem přesvědčen o tom, že už spřádá nějakou vtipnou anekdotu o našem setkání. Můj Bože, co mám říct? Jak mám začít konverzaci, když on o sobě ví desetkrát víc než jakýkoli literární kritik? Nebude natolik bláznivý, aby se mě ptal na zdraví, vidím, že je opatrný. Předstírá, že mě nelituje, jako by tohle všechno nic nebylo, neví... ale jeho oči, jeho živé oči spisovatele říkají mnoho. Ale přece by bylo nevkusné opakovat tady před všemi těmi lidmi otřepaná historická tohle? Že by pokoušel mou troufalost? Pokud tomu tak je, pokud jsem po krk v hovnech, a náhoda mi nadělila Strindbergův osud, pak udělám vše pro to, aby toto setkání proběhlo v milém naladění, spíš jako umělcova promluva se svou vlastní fantazií, bez severských bouří a zrádných skal. Co se stane v jeho truchlící duši, když na něj vybafnu, že on je Strindberg, dramatik, perla evropského umění, anarchista, alchymista, básník, a že, pokud máme být upřímní, ta legenda, ten spisovatel, Švéd, divadelník, duch Severu, nás opustil již dávno v květnu roku 1912? Jak se zachová, pokud zjistí, že nejsem žádný Strindberg? Vypadnou mu jeho udivené oči, když zjistí, že jsem Raša Todosijević, místní velikán, Homér jižních Slovanů? Bude brečet, jakmile pochopí, že celé tohle je mýlka, a že je bezbožné dělat cirkus z osobnosti někoho jiného? Mým jediným přáním je, aby nespustil nářek tady na ulici. Ať si tento prominentní občan Stockholmu slintá v Paříži, v Londýně, ať se promenáduje kdekoliv jinde, ale ať mě nechá na pokoji. Do mysli se mi vkrade bláznivá myšlenka, že naše setkání je ojedinělým příkladem dvojité inkarnace. Něco jako forma dvojité metempsychózy: fundamentálně rozdvojené osobnosti. Po dlouhých hádkách a mnoha nehezkých pravdách, si každá duše šla svou vlastí cestou, mezi ostatní lidi. Jsem hluboce přesvědčen, že já sám jsem Strindberg, spisovatel! Jsem brilancí jeho geniálního profilu: melancholický snílek, anarchista a sukničkář. A tohle stvoření, tahle upocená ruka, tyhle napuchlé prsty žvanící nesmysly, které mě nudí, to vše je doktor August, on je ten kastrovaný Strindberg, domácí učitel a státní úředníček. Vidíte, už je tady zase, aby mě urážel, aby rozhazoval rukama a trval na nějaké kosmické Spravedlnosti. Pomyslel jsem si: bylo by nejlepší vzít jej do restaurace, tady v „Moskvě“. Sedneme si k malému stolku, objednáme si pivo; budeme si užívat sluníčka a mluvit o politice. Až se trochu uklidní a sebere se, a poté, co si dá pár piv a bude v uvolněný, ukážu mu své verše, nové cantos, a jen tak mimochodem, jakoby z legrace, mu pravdu napálím přímo mezi oči. Řeknu mu: Auguste, přestaň s tou šaškárnou. Jsi obyčejnej skandinávskej patolízal, ale taky velkej blázen, pokud čekáš nějaký peníze ode mě! Snad pak Strindberg pochopí, že moje básně nejsou jeho literaturou, jeho elánem, jeho stylem a jeho problematikou. Ten darebák pochopí, že moje umění patří do korpusu srbské poezie, a nikoliv do skandinávské literární tradice. Rezignace XII Lidová verze Na začátku roku 2008 mne postihla chudoba. Lidé by řekli: hlad klepe na dveře. Ať už se se mnou stane v budoucnu cokoliv, zůstanu pevný ve své zbožnosti. Včera mne navštívil kněz. Říká, že mne obdivuje. Myslí si, že jsem světec a že budoucnost Srbska leží na mých bedrech. Když odcházel, utrousil naprosto bezdůvodně poznámku, že baronka de Staël, tedy, Anne Louise Germaine Necker baronka de Staël, manželka toho naivního švédského diplomata, byla nemrava, heretička a čarodějnice. K tomu mi řekl, že ten mišmaš tvořený svatým srbským pohanstvím a ortodoxií je čirý nesmysl a že vůbec nechápe, proč má tahle Francouzka ráda Němce. Bylo by lepší, kdyby ten chlapík s sebou byl přinesl něco na společnou svačinu, než aby mne otravoval s touhle Francouzkou, která je již dávno mrtvá. Co je špatného na Madame de Staël? Daleko raději mám teplou kaši a čerstvý bochník chleba než tohle tlachání o Bohu, neposkvrněném početí a francouzských dějinách. Člověk může upřímně milovat lidstvo, všechny lidi na světě, jak dobré, tak špatné, může milovat malé děti, ženy, dokonce i mravence, a zároveň nevěřit v život po smrti, anděly a to nesmírné množství démonických sil. Velice se mi poštěstilo a konečně se mi podařilo dopsat jeden příběh. Tady máte, o čem to celé je. Jedna neskutečně krásná holka se zamiluje do básníka. Tento uznávaný básník je policejní práskač, zapálený rusofil, pravý quisling a prostitut. On je tedy obyčejný hajzl s tlustou vrstvou make-upu, a ona — když se od svých přátel dozví o těchto poněkud nejasných bodech na mapě jeho neposkvrněného charakteru — celý den lomí rukama, tiše pláče a neví, co si se sebou počít. Nemůže pochopit, že poetické duše mohou být informátory. Dopoledne píše svoje verše, něco mezi temným Nervalem a slepým Homérem, odpoledne dává svoje literární kázání, a brzy navečer nezřízeně chlastá, provokuje obyčejné, slušné lidi a udává svoje kolegy. Vlastně jsem si jej představoval jako skromného a poněkud staromódního maloměšťáka středního věku, který nechce nic jiného než privilegia. Pořád se mořím s názvem. Možná nazvu tenhle příběh „Bezhlavý básník“. Ať už se octne kdekoliv, náš básník drží v ruce ruskou vojenskou čepici, opravdovou ruskou oficírskou čepici, kterou mu jeho starší sestra (samozřejmě fiktivní sestra, vlastně můj výtvor) koupila kdysi v Moskvě, ale nemá s sebou svou hlavu. Věřte mi: tenhle chlapík nikdy nenesl svou hlavu na ramenou. Alespoň ne veřejně. Tak si tak chodí Bělehradem, potuluje se, tvoří v sobě nové verše, nové elegie, ale každý velice dobře ví, že nechal svou hlavu doma v ledničce. Raša Todosijević Bělehrad, Neděle 2. března 2008 Rezignace XV Jsem Afričan Jsem Afričan; nemám nohy, jednu paži a jedno oko. Nejsem úplně slepý. Málokdy mám pero a šanci psát o svých pocitech a představách. Vlastně jsem nikdy nebyl v opravdové třídě. Nevím, jak se píšou všechny ty podivné znaky. Existuje tolik písmen a ta čísla mě moc matou. Žiju v Leedsu. Na předměstí, kde bydlím už skoro patnáct let, nejsou školy. Budu rád, když pan Stewart Homer napíše něco hezkého a opravdu pravdivého místo mě; něco o tradiční svatební noci v Západní Africe: přesněji, na Pobřeží slonoviny. Spolupráce mezi ním a mnou by mohla být inspirací pro mnoho lidí jako jsem já. Co se týče zmíněného honoráře 500 liber, to je, musím uznat, hezká částka. Plánuji ty peníze utratit za své další vzdělání a propagaci rovných uměleckých příležitostí pro lidi jako jsem já. Můj bratr Mohamed je velice důležitá osoba. Je právě na své pravidelné letní dovolené v Guantanamu. Guantanamo je malé a útulné městečko na Kubě, plné skvělých přímořských letovisek, bílých písků, modrého Karibského moře, hotelů s nespočetnými hvězdami a tak dál. Mnoho lidí říká, že Guantanamo je tropický ráj, jako Panenské ostrovy. Můj Mohamed je počestný mezinárodní byznysmen, nikoli místní pirát. Předpokládám, že se tam teď s panem Raulem Castrem dohaduje o lidských právech v Severní Americe. To je vážná věc. Slyšel jsem v televizi, že černí lidé v USA jsou nuceni nosit zelené klobouky s pavími pery. Každý! Bez výjimky pro děti ani pro starší lidi. Neuvěřitelné! Ti idioti vyhladí všechny vznešené ptáky. Chudáci ptáci! Arnold Schwarzenegger je silně proti takovému masovému vraždění ptáků. Má pravdu, má naprostou pravdu, ale nikdo si nepřeje slyšet jeho prorocký hlas ze vzdálené kalifornské pouště. On je náš nový Jan Křtitel. Hollywood je Nový Jeruzalém; svaté spojení všech vír, kacířství a nadějí. Moje rodina se bojí o moje zdraví; mám tuberkulózu a taky syfilitidu, ale navzdory svému nemocnému tělu se stále pokouším zjistit, jak vyjádřit sám sebe na poli umění, hlavně literatury. Zbožňuju Tennesseeho Williamse, Shakespeara a Umberta Marioniho, zejména pana Marioniho. Bydlí kousek ode mě, doslova ve vedlejším domě. Vím, jak dýchá a píše. Je zamilovaný do mé mladší sestry. Domnívám se, že s ní má sexuální vztah. Ne moc často, možná třikrát týdně. Nikdo není proti počestné souloži. Je s panem Marionim spokojená... finančně i sexuálně. Moje sestra Fatima je muslimka a pan Marioni je katolík. Jsou hezkým příkladem náboženské tolerance. Mám ještě jednu sestru a ta na Fatimu žárlí. Fatima má víc peněz než Leila. Rezignace XVI Pokud se ve vaší mlžné, vždy zablácené a vzdálené vesnici najednou objeví Černá smrt, ta dýmějová a nebo ta, která přichází se skandinávskými krysami jménem rattus-rattus, rattus norvegicus, pak můj tajný recept, který vám pomůže zůstat při síle a ve zdraví přežít, je: Za temné noci přiveďte devět starých nahých žen do vašeho domu, aby vám upředly nebo upletly halenu. Halena by měla být vyrobena za hrobového ticha. Práce musí být vykonána za jednu hodinu. Když si zázračnou halenu oblečete, viry vám nemohou ublížit. Pokud chcete ochránit své nejdražší, nechte je, aby si tu výjimečnou blůzu na chvíli oblékli. Pokud máte čich na komerci nebo dědičné dispozice k vydělávání peněz, můžete tu halenu velkoryse vypůjčit ostatním za malou úplatu v době epidemického zmatku. Ať tak nebo onak, na etice nesejde; i když si necháte zaplatit menší sumičku, zítra vás budou nadšeně zahrnovat poctami za to, že jste snížili potenciální úmrtnost ve vesnici. Vaše humanistická a zázračná podpora je bezesporná. Pamatujte: peníze a čest jdou často ruku v ruce a je těžké je od sebe oddělit. Chudá, pomalá a nesmělá sestra etika, vždy hledající kosmickou spravedlnost jde, všimněte si, až na samém chvostě triumfálního průvodu. Následujíc romantickou myšlenku, že dobro musí zvítězit, volí dobrovolně tuto skromnou a nerespektovanou pozici. Ti, kteří dávají rovnou, dávají dvakrát: i když je nezbytné takovouto císařskou pohotovost refundovat. Navzdory přítomnosti kvalifikovaných lékařů z rakousko-uherské monarchie byl tento recept stále využíván v Srbsku první poloviny 19. století; samozřejmě, že ne mezi obyčejnými lidmi, kteří by si nemohli dovolit zaměstnat devět neoděných a pilných žen, ale výlučně mezi Srby z bohaté vyšší třídy. Pamatujte: 1...devět starých nahých žen 2...v šeru noci 3...tkající nebo pletoucí 4...dokonalé ticho 5...halena 6...peníze 7...60 minut standardní hodiny Bělehrad, 2008 Z angličtiny přeložila Irena Ellis.
01.01.2010
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář