Uniformovaná budoucnost

Nadace C3 a Mücsarok uvedli tento rok při otevření maďarského festivalu umění Budapešťský podzim ambiciózní výstavu nazvanou Pohled – obraz a vnímání. Záměrem výstavy bylo prozkoumat to, jak rozumíme našemu vnitřnímu vidění a jak skrze umění, vědu a technologii – jako je vidět v celé historii umění – vnímáme naše pohledy vnější. Výstavu otevírá obraz Narcisse z šestnáctého století a uzavírá ji videodokument Haruna Farockiho o automatizovaných očích, tj. kamerách zabudovaných v naváděných střelách, které byly používány při Válce v zálivu. Dochází nám, jaké jsou následky lidské posedlosti “naší” představou, ovládáním této představy a skrze ni i světa. Mrazí z toho.
Zúčastnění umělci János Sugár a Balázs Beöthy, kteří do své tvorby rádi integrují nové (i staré) teorie médií, mi řekli, že bych měla zajít na malou výstavu v Ligetově galerii a setkat se tam s jedním z umělců, Miklósem Erhardtem. Tak jsem šla.
Ukázalo se, že výstava rekonstruuje ústředí italské levicové skupiny. Vytvořená atmosféra připomínala klub aktivistů. Vystavené fotografie a videa byly od Senza Frontiere Cooperative a Torino Disobbedienti. V prohlášení umělců Dominika Hislopa a Erhardta se popisuje “sociální účel výstavy” jako nabídka informací prostřednictvím konkrétních příkladů o akcích současného sociálního hnutí v Itálii. Když jsem si výstavu prohlížela, náhle se mi vybavila scéna policejního násilí proti italským a španělským levičákům, kterého jsem byla osobně svědkem během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000 v Praze.
Po rozhovoru s Erhardtem jsem si uvědomila, že tento zážitek je třeba zapsat. Všechno bylo o to naléhavější, že přesné informace o tom, co se během konání konference Měnového fondu skutečně dělo, nebyly nikdy zveřejněny. Italským a španělským aktivistům bylo třeba dát skutečnou “tvář” a opravit tak představu monster bez tváře, kterou během zasedání v roce 2000 a nyní během summitu NATO šířila úřední moc a média.
25. září 2000 jsem jela vlakem z Mnichova do Prahy. Bylo to pro mě dost rušné období, kdy jsem jezdila z města do města po různých zemích a teď jsem jela zpět domů, do Prahy, jen abych se připravila na další přednášku v Hannoveru. Věděla jsem přesně, do čeho jdu a co můžu v Praze očekávat. Přijížděla jsem asi v půli týdne, kdy se zasedání konalo a do města se na takzvaný S 26 meeting 1 sjížděli aktivisté z celého světa. Ochranná opatření na hranici byla asi nejtvrdší, co jsem kdy viděla. I když jsem byla na tu velkou událost dost zvědavá, měla jsem na přípravu své další cesty přece jenom pouze několik hodin, a tak jsem si řekla, že se budu držet stranou. Abych bezpečně přejela hranici, sedla jsem si do kupé, kde nebyli žádní aktivisté, jen jeden starší muž. Odskočila jsem si na záchod. Byla jsem pryč jen pět minut, ale když jsem se vrátila, starý pán byl samozřejmě pryč a místo něj tu dřímali tři mladí Španělé. “To snad ne,” řekla jsem si, “to je přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout.” Sedla jsem si, ale nemluvila s nimi. Moje rozhodnutí se ale zhroutilo, když mě mladíci po chvíli začali bombardovat otázkami typu odkud jsem a kam jedu. Tak se začal dlouhý rozhovor. Byli to, přesně, jak jsem tušila – stejně jako všichni ostatní cestující ve vlaku – španělští studenti, kteří měli namířeno do Prahy na demonstraci. Nicméně to nebyli aktivisté z takzvaného Black Bloc 2, ale jen vysokoškoláci (z města, o kterém jsem nikdy neslyšela), kteří jenom chtěli vidět, co se v Praze bude dít a možná o tom něco napsat do studentských novin. Zdálo se, že vůbec nevědí o incidentech na hranici, o přísné kontrole a všech taktikách a strategiích, které v předchozích dnech používaly úřady proti aktivistům. Byli proto naprosto nepřipraveni na problémy, které měly přijít.
“Takhle vás tam nikdy nepustí,” řekla jsem jim, když jsem všimla magazínu Economist a fotoaparátů. Překvapeně se na mě podívali: “Opravdu?”
“Opravdu.” Začala jsem jim dávat instrukce, jak se dostat přes hranici vytvořením si nové identity. Takže, byli teď studenti literatury, kteří si jedou prohlédnout náměstí, které bylo zrovna přejmenováno po Kafkovi, Náměstí Franze Kafky.
“Kafka!” zvolal jeden ze studentů, čímž totálně zazdil všechno, co jsem řekla. “To je malíř, ne?”
“Spisovatel. A co Havel?”
“Prezident…?” “Výcvik” pokračoval.
“Budete bydlet v hotelu Olšanka.” To si také zapsali. “Olšanka je na Žižkově.” Hranice se blížila. “Tak, hoši, já teď zmizím. Dneska si nemůžu dovolit, aby mě tu s vámi načapali. To prosím pochopte.” Šla jsem do jídelního vozu. Hraniční kontrola, celní úředníci a průvodčí přišli jeden po druhém a kontrolovali všechny moje dokumenty. Pak šli dál. Viděla jsem z okna, jak vlak zastavil na hranici. Vrátila jsem se do kupé. Španělé byli nadšení. “Vyšlo to! Bylo to naprosto bez problému. V Praze máš u nás drink!”
Smáli jsme se tomu a hned nám bylo líp. Za deset minut přišel do kupé průvodčí, tentokrát s člověkem, kterého představil jako “zvláštní železniční policii”. Průvodčí řekl Španělům, že tento člověk chce vidět jejich jízdenky. Během svých nesčetných cest po východní i západní Evropě jsem viděla mnoho policistů, ale žádný z nich si neříkal “zvláštní železniční policie” a neměl na sobě pochybnou, neidentifikovatelnou, jakoby ve spěchu poskládanou uniformu, černou bundu bez jakýchkoli znaků či identifikace. Tato takzvaná “zvláštní železniční policie” zkontrolovala jízdenky Španělů a prohlásila: “Tyto jízdenky jsou falešné.” Studenti byli ohromeni a nevěděli co říct. “Jeden z vás se mnou půjde do vedlejšího vagónu.” Šel tedy starší ze studentů.
Celá ta fraška byla zosnovaná, aby Španělé mohli být falešně obviněni. Nechápu, jak by mohli se stejnými lístky bez obvinění, že jsou falešné, projet všemi zeměmi od Británie po Německo, až na Českou republiku. A i kdyby byly falešné, proč by průvodčí potřeboval “zvláštní železniční policii” a proč by museli jednoho z nich odvést do jiného vozu? Začínala jsem být naštvaná, hodně naštvaná, tak naštvaná, že jsem musela zajít do druhého vozu. Když jsem otevřela dveře, viděla jsem nebohého studenta, kterého, celého rozklepaného strachem a naprostým neporozuměním, obklopovalo pět mužů v uniformě: průvodčí, ten z takzvané “zvláštní železniční policie” a tři ozbrojení policisté z protiteroristické jednotky. Zapisovali si číslo pasu toho chlapce a vyhrožovali mu, že zločin nahlásí na španělské ambasádě v Praze. Rozechvělý student jim vysvětloval, že lístky koupili u British Railways v Londýně, a že jsou naprosto v pořádku. Průvodčí s kamenným obličejem požadoval platbu za nové lístky do České republiky. Přistoupila jsem k nim a požádala, aby “speciální železniční policie” ukázala svou identifikaci. Průvodčí se postavil před něj a zařval na mě: “Nesnaž se bejt chytrá, jo?” Řekla jsem, že jsem novinářka a že napíšu všechno, čeho jsem zde byla svědkem. Jeden z protiteroristického mě doslova probodl pohledem. Tak jsem se vrhla do hádky.
Když jsme se nakonec vrátili do kupé, student vypadal velmi sklesle. V kupé jsme měli nového společníka: německého levičáka z Düsseldorfu. Vyprávěl nám, jak ho den předtím vrátili z hranic, když se snažil dostat do Čech autobusem. Teď to zkoušel znova, tentokrát vlakem, ale lístek si koupil jenom do Plzně a ne až do Prahy. Finta vyšla a přes hranici se dostal. Když jsem ho poslouchala, vrátili se ti dva z protiteroristického. Tentokrát chtěli vidět můj pas. Začali si zapisovat číslo a jeden z nich mi řekl, že to nahlásí na japonskou ambasádu. Ale za chvíli řekl ten druhý: “Ne, nebojte se, nic nenahlásíme.” Klasická policejní technika komunistů: jeden vás přetáhne pistolí a druhý pak nabídne cigaretu. Španělé byli tímto incidentem šokováni ještě víc než já a prosili policisty, aby to nedělali. “Tato paní nemá s námi nic společného, jenom nám pomohla.” Bylo to od nich moc milé. Protiteroristé odešli. Španělé se cítili tak kajícně, že začali mluvit o sobě: já studuju to a to; mně je 20… Nejmladšímu bylo 18. Zúčastnil se několika komunistických mítinků, protože v Baskicku, odkud pochází, byl na ně zvědavý.
“Bask!?” vyskočila jsem ze sedadla. “Proč jsi mi to neřekl? Potenciální levičák a potenciální terorista jsou dvě dost rozdílné věci. Teď už jsem v očích úřadů zapletená dokonce i s potenciálními teroristy!” Schoulil se a řekl, “Ale…ale já neříkám každému, koho napoprvé potkám, že jsem z Baskicka.”
Asi měl pravdu. Uklidnila jsem se. Ale v mých představách začal vznikat článek na titulní strany z pohledu úřadů: V mém bytě během mé nepřítomnosti bydlí mladý Američan. Řídil nezávislou rozhlasovou stanici pro vysílání pro protesty proti MMF a Světové bance a věděla jsem, že chodí s dost důležitou osobou z jedné významné antiglobalizační skupiny, jejichž kancelář je pravidelně odposlouchávána policií. Teď si policie může dát dohromady můj záznam s adresou, na které tito lidé bydlí. A teď třešnička na dortu: cestuji ve vlaku se španělskými levičáky a baskickým teroristou. Při vyšetřování totiž policie konstituuje hlavní materiál tak, že dá dohromady všechny záznamy a informace o dané osobě a z toho pak vytvoří možný scénář. Přesně tak je pak obviněn nevinný občan. Vybavil se mi přitom obraz Kateřiny Blumové, hrdé mladé ženu z románu Heinricha Bölla, jejíž soukromí a čest zničily intriky tisku a policie. Záznam je ostatně to jediné, co úřady potřebují, na faktech nezáleží. Teď mi začínalo docházet, proč je zasedání MMF v Praze. Záznamy. Teď, kdy se vytváří Europol a jeho informační sít, potřebují archivovat seznam existujících i potenciálních levičáků a teroristů. Jediné, co musí udělat, je pořídit záznam každého, kdo v tomto období přijíždí do Čech. Takhle nemusejí jezdit po Evropě, aby posbírali jména. Během toho pak zbrusu nová kancelář FBI v ČR, Interpol a Europol mohou exkomunistickou policii vyškolit k “západnímu” standardu. (Před zasedáním MMF v Praze byli zástupci České policie posláni na školení do Washingtonu DC, jehož policejní jednotky úspěšně, za mnohých případů porušení lidských práv, zlikvidovali předchozí protesty proti MMF.)
Poprosila jsem Němce, aby mi svou situaci popsal ještě jednou. Říkal, že byl obviněn z používání falešného pasu a vrátili ho do Německa. Když jsem si povídali na chodbičce ve vlaku, přistoupila k nám jakási žena a představila se jako novinářka pracující pro Reuters. “Zaslechla jsem váš rozhovor a velmi mě to zaujalo. Sbírám takové příběhy, jako je ten váš.” Řekla jsem jí tedy, co se stalo Němcovi i Španělům. Španělé se příliš báli, takže neuvedli svá jména. Všichni jsme vystoupili v Praze na Hlavním nádraží. Průvodčí si zkopíroval jízdenku Španělů s tím, že jí předá úřadům k vyšetření, jsem si ale jistá, že se tak nikdy nestalo. Španělé udělali, co jim bylo nakázáno. Šli do nejbližší směnárny, vyměnili své britské libry za české koruny a zaplatili průvodčímu nové lístky. Žena z Reuters si lístky zvědavě prohlížela. Starší aktivista z Německa slíbil, že mladé Španěly vezme do reklamního oddělení IMPEGu celou věc nahlásit.
Vydala jsem se tedy do Hannoveru přednášet na International Frauen Academy, shodou okolností o aktivizmu. Studenti byli celí dychtiví, aby si mohli poslechnout zprávy z Prahy z první ruky. Řekla jsem jim, co jsem viděla. Po přednášce jsem navštívila Expo Hannover, symbol technologie, komerce a budoucnosti. Na náměstí tu na velké obrazovce Jumbotron vysílala CNN zprávy z Prahy: pár krásně opálených a šátky ozdobených aktivistů z nějaké jižní země (Španělska nebo Itálie), kteří krásně vysklívali výlohu u McDonald’s na Václavském náměstí, scéna skoro tak ikonická, jako fotografie umírajícího španělského vojáka od Roberta Capy. Tohle se vysílalo do celého světa a lidé, kteří to viděli, museli mít dojem, že centrum Prahy je devastováno španělskými a italskými radikály – představa, kterou české úřady pilovaly měsíce. Později jsem slyšela od známého, který byl v době incidentu na náměstí, že se tam dělo něco podivného. Většina lidí chodila po náměstí jako normálně, incidentu si stěží někdo vůbec všimnul. Zůstává otázka: Proč právě tento McDonald’s, v samém středu města, zřejmý cíl možného útoku, neměl zabedněné výlohy? Proč právě v tu chvíli a právě tam čekalo tolik kamer a fotoaparátů? Popisovala jsem tuto záhadu několika lidem a dostala různé názory. Jeden teoretik médií řekl: “Víš, to je to, co diskutujeme už léta, a co řekl už Sontag nebo Flusser: událost se tvoří pro média!” Jeden tvůrce dokumentárních filmů řekl: “Slyšeli jsme, že se McDonald’s pojistili na hodně peněz.” A jeden normální občan: “Španělé a Italové jsou hrozní. Přijeli zničit naší krásnou Prahu.”
Vést vyšetřování toho, kdo tam vlastně byl, je věcí novinářů a vyšetřovatelů. Z pohledu médií ale na tom, jestli výlohy rozbíjeli italští aktivisté nebo lidé nasazení policií, vůbec nezáleží. Záměrem obou skupin bylo apelovat na širší masová média. Tento incident byl ale jiný než ten, který se odehrál v Janově během summitu G8, kdy fašisté převlečení za levičáky převraceli popelnice v Independent Media Centre; tato akce se odehrála v tajnosti 3. Úřady v Praze se naopak snažily vytvořit obraz cizích násilníků pustošících cizí zemi. “Mediální událost” tudíž sloužila svému účelu.
Fórum 2000 je mezinárodní sympozium, které organizuje Václav Havel pro své vážené přátele, vesměs nositele Nobelovy ceny. Toho roku se sympozium konalo krátce po zasedání MMF. Během jednoho sezení byl snědě vyhlížející aktivista pozván, aby na pár minut promluvil. Tento mladý muž, který před tak početným a vybraným posluchačstvem působil dost nejistě, vykoktal pár vět o nutnosti používat násilí, když je třeba, v boji proti síle velkých společností. Ředitel odboru vzdělávání při Středisku pro mezinárodní vztahy v Paříži a expert na vztahy ve střední Evropě Jacques Rupnik se pustil odborným a vytříbeným jazykem do přednášky o hrdosti českých lidí na svou tradici nenásilí: podívejte se na sametovou revoluci, násilí sem bylo přivlečeno z ciziny a ti, kteří dělali během zasedání MMF výtržnosti, byli všichni cizinci.
Po sezení jsem vyhledala Václava Trojana, zasloužilého veterána v oblasti lidských práv, a zeptala se ho, co si myslí o obou projevech. Vyjádřil se, že se obává přílišného zjednodušování a mytizování nenásilných Čechů a cizinců – násilníků. A ano, ten mladý muž neformuloval své poselství dost dobře, ale obviňovat cizince ze všeho násilí v Praze je nebezpečné. Ke vší té tajemnosti kolem násilí v Praze ještě trochu ironie. CNN v jedné reportáži omylem odvysílala záběry z ulic Prahy místo z Bělehradu a komentovala scény z Prahy tak, že v Bělehradě je situace stále vyhrocenější. Bylo to pro reportáž o tom, co se mělo později stát nenásilnou revolucí v Jugoslávii. Tento omyl CNN tedy připravil o pochvalu Bělehrad, který konečně, nenásilnou cestou dosáhl změny režimu. Producenti CNN si asi nedovedli představit Bělehrad bez násilí. Samozřejmá představa Jugoslávců musela zapadat do kategorie slintajících zrůd.
Protestovat proti politice a aktivitám MMF a Světové banky přijelo do Prahy mnoho organizací, neziskovek a jednotlivých aktivistů. Řecké telekomunikační odbory, Jubilee 2000, Oxfam, kurdští aktivisté… Asi nejvíce “sexy” skupina, jak ji začali označovat novináři, byla Ya Basta!, skupina z Itálie se zapatistickým duchem. Vypadali tak cílevědomě fotogenicky, že je někteří podezřívali z toho, že mají na svědomí incident u McDonaldu. Když stáli vyrovnaní v řadách, oblečeni ve svých typických nafoukaných hygienických kombinézách, s plynovými maskami na tvářích, připoměli mi Urban Sax od Gilberta Artmana.
Urban Sax je multidimensionální představení, kterého se účastní 90 umělců. Účinkující jsou oblečeni v snadno dostupných, přesto fantaskních bílých kombinézách a maskách. Soubor vytváří zvuky kombinující přírodní zvuky, náboženské zpěvy a industriální hluk. Používají hudební nástroje, jejichž zvuk se mísí s běžným hlukem z ulice. Volně pochodují městem, chvíli každý sám, chvíli zase společně, všichni ale jdou jedním směrem tam, kde po jejich příchodu nastává katarzní uvolnění. Pár lidí na ulici se během performance i po ní, po katarzi, chytí tohoto pochodu, který oceňuje jejich město a každodenní život v něm. To, co vypadá jako spontánní improvizace, je ve skutečnosti výsledkem důkladného průzkumu místa a architektonické i prostorové struktury města ještě před vystoupením. Účinkující to chápou jako orchestrální kontinuum a dosahují tak nejvyššího možného dramatického efektu na posluchače.

01.04.2002