Don’t tell us who we are. Instalace Delaine Le Bas Witch Hunt

Delaine Le Bas má ráda pestré oblečení a tato záliba se přenáší i na její rozsáhlou a barvitou instalaci Witch Hunt. Ze zdánlivě nevyčerpatelného fundusu těch nejrůznějších materiálů kombinuje obšírnou inscenaci, kterou vítá návštěvníky. Uprostřed kaple a v apsidě bývalé nemocnice a dnešního Künstlerhausu Bethanien měla Le Bas začátkem listopadu 2011 příležitost k realizaci prozatím největší verze své práce v rámci výstavy Reconsidering Roma — Aspects of Roma and Sinti Life in Contemporary Art¹. Le Bas představuje tuto instalaci od roku 2009 na různých místech v Evropě coby nedokončenou práci.

V Berlíně aranžovala Le Bas množství prvků formou jeviště a jakéhosi parkuru, kterým je možno se procházet. Opulentní barevnost, mix z panenek, dětských hraček, různých kýčovitých předmětů, vyšívánek, malůvek, písma, nástěnek, masek ve zdánlivě hravém aranžmá dětského pokoje vyvolávají na první pohled dojem jakési strakaté neškodnosti.

Motiv honů na čarodějnice z doby ranného novověku, při kterých heretičky nebo na tehdejší poměry nekonvenčně žijící ženy, k nimž patřily i Cikánky, byly za čarodějnictví, rouhání a posedlost ďáblem páleny na hranici nebo končily na šibenici, prodlužuje Delaine Le Bas až do současnosti a dává do souvislosti s proticikánským a rasistickým pronásledováním v dnešní Evropě všeobecně, ve Velké Británii pak konkrétně.

Uprostřed chrámové lodi se nad převážně červeným kobercem tyčí stan s dvěma postavami. Tento motiv poukazuje na mýtus kočovnictví, který je nadále tvrdošíjně považován za podstatný znak kultury Romů a Sintů, přestože velká většina z nich žije životem běžných občanů a vykonává normální povolání. Toto klišé nereflektuje skutečnost, že důvody pro tuto někdejší vysokou mobilitu je třeba hledat v dezintegraci a vyloučení z většinové společnosti. Vytěsňování ze společnosti, útoky a pogromy nutily Romy být stále v pohybu, stále na cestách. V průběhu staletí si některé z národnostních skupin, které jsou nepřesně označovány souhrnným pojmem Romové a Sintové, osvojily kočování, které se pak stalo i součástí jejich kultury.

Jedna postava, spící, leží ve stanu, zatímco druhá, velikosti dítěte, hlídá před stanem. Stěny stanu jsou zdobeny figurativní malbou a textilními aplikacemi, obrázek tvoří dvě copaté děti, hrající si na honěnou.

Zdobení, ornamentální nástěnné závěsy a koberce jsou prvky cikánské kultury, které Le Bas používá, aby je promísila s jinými, dalšími odkazy. Uprostřed Mikymauzů, motýlů a koní je přítomna i Smrtka coby posel smrti. Hlava jedné panny na houpacím koni trčí v gilotině. Připomíná to krutý pohádkový svět bratří Grimmů. Sladké a světlé se tu sráží s černí à la Edgar Allan Poe, hravé s hororem, nebe s peklem, v apsidě trůní černá madona s bílým děckem a před ní, na schodech z apsidy do chrámové lodi, zase malá dětská madona. K jejím nohám položila Le Bas knihu E. J. Mishana z 60. let The Costs of Economic Growth. V ní kritizuje Mishan výlučně na růst orientovaný kapitalistický systém a systému imanentní konsumerismus, který uměle vytváří potřeby, čímž nutně produkuje nové problémy.

V rozhovoru zmiňuje Le Bas typická cikanská povolání, která mají svůj původ v tradiční chudobě cikánů, speciálně pak sběr kovu a šrotu za účelem získání cenných surovin. Přístup Le Bas je komplexní a politicky solidarizující, zasazuje se za ekologické zacházení s přírodou, na druhé straně si je ale též vědoma, jak rychle jsou v krizových časech celé národnostní skupiny stigmatizovány a stávají se cílem kolektivních agresí. Obraz Cikána byl z perspektivy společnosti vždy dvojí: na jedné straně romantická idealizace kočovníků s muzikou v krvi, kteří si umí užívat života, jak je známé z filmových komedií Emira Kusturicy, na druhé straně jsou Cikáni zase demonizováni a představují společenské zlo.

Delaine musí v rozhovorech ve Velké Británii často obhajovat svou příslušnost k British Travellers (jak se Romové v Británii sami nazývají). Média ji zpochybňují pro její vzdělání. Stigmatizace Romů jako nevzdělanců, už jen kvůli jejich domnělé mobilitě, je zjevně těžko vymýtitelný předsudek. Přitom právě v posledních letech vystupuje v mnoha vědeckých disciplinách stále víc vysokoškolsky vzdělaných lidí v roli romských aktivistů s cílem tento obraz poupravit. Na druhé straně ovšem mnozí svou etnickou příslušnost z obavy diskriminace v zaměstnání raději zamlčují.

Zprávy ze světa rasismu a diskriminace, které jsou v její prostorové instalaci zapracovány, tak jen potvrzují politiku vytěsňování, praktikovanou v mnoha evropských státech vůči největší evropské menšině, která čítá odhadem až dvanáct milionů příslušníků. Definování, osvědčování jinakosti, vyčleňování ze společnosti, to je strategie většinové společnosti, která je stále v platnosti. Za německého nacismu měla za následek smrt půl milionu evropských Sintů a Romů.

Nad apsidou vlaje evropská vlajka a jako citát „Safe European Home“, název jedné písně britské punkové skupiny The Clash, za nějž Delaine Le Bas umístila otazník. Takto kladená otázka může mít z pohledu Romů a migrantů z mimoevropských zemí jen zápornou odpověď, což Delaine Le Bas demonstruje během vernisáže preformancí², při níž nechala dvanáct návštěvníků výstavy předčítat aktuální zprávy z britského tisku o brutálním zásahu policie při vyklízení statku Dale Farm v Sussexu, kde do té doby sídlilo 86 rodin Travellers.

Z němčiny přeložil Filip Jirouš.

¹ Koncept Lith Bahlmann, organizováno společně s autorem tohoto textu, 12. 11. — 11. 12. 2011, ve výstavní síni  Kunstquartier  Kreuzberg. Stejnojmenná publikace v německé a anglické verzi vyšla v nakladatelství Wallstein v Göttingenu. Viz: www.reconsidering-roma.de. Práce umělkyně Le Bas byla vystavena zároveň i na společné výstavě v galerii Kai Dikhas, („Ort des Sehens“) v Berlíně, věnující se výlučně umění Romů a Sintů.

² Při vernisáži Reconsidering Roma 11. listopadu 2011 v Kunstquartier Bethanien, Berlín.