Vítězné tažení vuvuzely: Zakážeme slonům troubit?

Superhit letošního mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice, plastové trubky vuvuzela, pomocí kterých rozehrávají nejenom jihoafričtí fanoušci monotónní symfonie fotbalového povzbuzování, jsou oblíbeným terčem barvitých přirovnání — šedesátpět centimetrů dlouhá „otřesná píšťala“, jak trubku označil český záložník Tomáš Rosický, schytává nálepky ze všech stran, a to většinou pejorativního rázu. Trouba posledního soudu má imitovat stádo zmatených slonů na útěku, hnízdo šíleně rozezlených vos, případně kozu, která se zoufale souká na porážku.

Kus plastu ale není jenom prostředkem, pomocí kterého afričtí fanoušci ženou dopředu svoje vyvolené hráče — částečně také podává odpověď na otázku, jak dalece si západní svět zvykl na „svůj“ vlastní hluk a je neschopný akceptovat hluk cizorodý. Funguje jako zamyšlení se nad podobou současné hudby, je sociologickou pomůckou, která podává pomocnou ruku v procesu dešifrování vztahu fanouška a hráče. Především je ale fenoménem, který dalece přesahuje hranice největší sportovní akce světa.

Na začátku příběhu plastové trumpety, která v časovém rozmezí několika týdnů ovládla celý svět, stojí africká antilopa druhu kudu — z jejího rohu domorodci vyráběli stejnojmenné hudební nástroje, které zpočátku sloužili především jako jakási náhrada obecního rozhlasu — vesničané se pomocí troubení do antilopího rohu svolávali na schůze. Renesance se dočkala v šedesátých letech dvacátého století, přesněji v roce 1965: historka praví, že první vuvuzelu moderního střihu — tehdy ovšem ještě z hliníku — vyrobil jihoafrický fotbalový fanoušek Freddie Maake za použití částí svého jízdního kola.

Trumpeta postupně organicky prorůstala jihoafrickou fotbalovou kulturou a Jihoafričané dlouhé roky žďímali svoje plíce za okázalého nezájmu zbytku světa. Ten pravý kobercový nálet ale spustilo až letošní mistrovství světa, které se poprvé v historii koná v Africe. Politické rozhodnutí umístit nejsledovanější sportovní akci na světě do nejchudšího kontinentu spustilo vlnu, kterou nikdo nečekal. Na jejích vrcholku ovšem nesurfují světově uznávaní hráči, ale plastová trouba, která svým bzučením bourá hranice.


Ještě před zahájením šampionátu totiž nespokojení fanoušci a hráči rozvířili debatu, která prakticky nemá obdoby: zakázat jihoafrickým fanouškům jejich vuvuzely? Nebo přinutit rozmazlené hráče a diváky poslouchat zvířecí ryk neurvalých afrických fanatiků? Na první pohled absurdní návrh „zakázat lidem vydávat určitý zvuk“ byl ale myšlen vážně. Vuvuzela prý hráčům znemožňuje na hřišti efektivně komunikovat, nenávratně poškozuje lidský sluch — sto třicet decibelů, které vuvuzela vyluzuje, se vyrovná startování tryskáče —, nekonečné bzučení ruší milionům televizních diváků jejich fotbalovou idylu, na kterou čekali čtyři roky.

Naoko racionální argumenty ale skrývaly spíše pečlivě ukrytou snahu „uchránit“ náš evropský fotbal před nájezdem z divoké Afriky. Západní civilizace, která nejpopulárnější kolektivní hru na světě importovala na černý kontinent, se najednou nestačí divit, co s kdysi racionálním sportem udělali afričtí neznabohové. Objevily se snahy poradit Afričanům, jak „správně“ fandit, které jsou analogické s obecnou snahou Afričany dlouhodobě „poevropšťovat“. Šéf mezinárodní fotbalové asociace FIFA Sepp Blatter nakonec trumpety povolil a svoje rozhodnutí doprovodil frázemi o nutnosti zachovat autentickou atmosféru na zápasech. Konflikt mezi zklidněným evropským publikem a z řetězu utrženými Afričany ale už byl dávno zasetý.

Hromadný chór afrických vuvuzel pomohl vylákat na povrch vztah západního člověka k hluku — natolik nás obklopuje a do takové míry jsme jím prorostlí, že jej nevnímáme, uniformní bzučení velkoměst je pro nás tak organickou součástí života, že nás spíše uklidňuje. Vypěstovali jsme si přirozený protilék proti hluku, funguje ovšem jenom na hluk, který je „náš“. Jakmile do našeho světa vstoupí vetřelecký zvuk z jiných světů, nastává hromadná panika. Panika, kterou se odpůrci trumpet snaží maskovat za racionální argumenty a vymýšlejí desítky důkazů, které mají dokázat směšnost a nedůstojnost vuvuzelového způsobu fandění.

Nejčastějším argumentem a častým terčem internetových vtipů je fakt, že troubení vuvuzel je monotónní a trubači na zápasech vůbec nereagují na dění na hřišti. Spíše než „hloupost“ afrických fanoušků ale tohle specifikum ilustruje odlišný vztah fanoušků k fotbalistům. Evropští fanoušci začínají svoje mužstvo hlasitě povzbuzovat až v momentu, kdy se rýsuje výhra, hru pozorují zdánlivě nezúčastněně a jsou chladnější — v tomhle přístupu je zakódovaná i určitá „rozmazlenost“ moderní společnosti, která zažívá přesycenost stimuly a prostý fotbalový zápas už pro ni není tolik fascinující. Naopak pro afrického fanouška je klíčová participace na obrovském fotbalovém divadle, chce se zapojit do procesu, během kterého se rodí kouzlo zápasu a pro tento účel si vybírá ty nejhlasitější a nejvýraznější prostředky.

Kromě vuvuzel jsou součástí afrického fotbalového folkloru i divoké kostýmy, rituální tance, není to tak dávno, co se na hřištích před zápasy podřezávali kohouti jako úlitby fotbalovým bohům. Součástí realizačního týmu každého afrického celku je pak kromě obligátního trenéra také šaman. Není divu, že je civilizovaná Evropa šokovaná a nemůže uvěřit, co se stalo s jejím „dítětem“ fotbalem. Představa, že by měl kus takhle neuchopitelné Afriky proniknout i do Evropy budí v hlavách fotbalových funkcionářů nefalšovaný děs. Podobná expanze se skutečně rýsuje: v Anglii se vuvuzely prodávají po tisícovkách, dvacet procent fanoušků liverpoolského fotbalového klubu si prý přeje slyšet trumpety na domácích zápasech.

Činovníci bundesligového klubu Borussia Dortmund zakázali používání vuvuzel na svém stadionu dávno před začátkem sezony, postupně se přidávají další týmy napříč celou Evropou. Argumenty proti vuvuzelám se vesměs točí kolem touhy zachovat na stadionech evropskou atmosféru a nevpustit mezi ochozy starého kontinentu ani střípek africké kultury (jak politicky nekorektní v době všeobecné autocenzury), spíše než o snahu udržet naživu evropský způsob povzbuzování zpěvem a skandováním se ale zdá, že jde především o obranný mechanismus a snahu nepouštět si k tělu cizorodý zvuk. Oficiálním místům nevadí, že je vuvuzela hlučná, vadí ale, že nabourává obecně přijímanou představu o tom, jak má „správný“ hluk znít.

Vuvuzela z celého konfliktu vychází jako nástroj, který po dlouhé době opět přišpendlil zvuku jeho dávno ztracený potenciál, totiž burcovat, vyvolávat diskuze. Ve světě, ve kterém neexistuje ticho, se skoro mohlo zdát, že je lidstvo naprosto obrněné a vůči „pouhým“ zvukům nevšímavé. Tsunami reakcí, které vuvuzely vyvolaly, nás ale můžou utvrdit v dojmu, že lidé mají ještě pořád uši nastražené.


Kromě sobeckých a skrytě rasistických ohlasů, mezi jejichž autory můžeme překvapivě často počítat české fotbalové komentátory a experty v televizních studiích, je internet přeplněný také lidmi, pro které je vuvuzela především postmoderním artefaktem, který je záhodno vřazovat do nových kontextů. Téměř současně se zahajovacím hvizdem úvodního zápasu mezi domácí JAR a Mexikem se internetová diskuzní fóra zaplnila desítkami memů kolísavé kvality. Vtipy, jejichž obsahem je vesměs žehrání na obtížnost vuvuzel, jsou většinou jenom povzdechem nad nutností otravné bzučení nějak přetrpět.

Objevují se ale i originálnější motivy: „partitury“ pro správnou hru na vuvuzelu, kde z notové osnovy ční jenom jediná nota, coververze legendární skladby Johna Cage 4’33”, samozřejmě v úpravě pro sólovou vuvuzelu. Na obalu kultovní blackmetalové desky Filosofem od Burzum postava najednou netroubí na norský folklorní nástroj, ale na plastovou trubku. Vuvuzelovým zvukem jsou samozřejmě opředené i sociální sítě — Youtube přidal ke všem videům speciálního ikonku fotbalového míče, která spouští troubení vuvuzel, na Twitteru se slovo „vuvuzela“ dlouhodobě drží mezi trendy slovy.

Reakce podle pradávného principu „nemůžeme s tím nic dělat, tak si z toho aspoň uděláme legraci“ jsou přirozeným a očekávatelným způsobem, jak se se zvukem vuvuzely vypořádat. Internetové rádio vuvuzela.fm přehrávající v nekonečné smyčce třicetisekundovou nahrávku vuvuzely se ale opovážlivě dotýká další aspektu kultovní trumpety — monotónní zvuk má totiž při správném poslechu ambice fungovat stejně, jako hudba umělců, kteří zacházejí s takzvanými hudebními drones, tedy nepřerušovaným tokem sonického masivu.

Facebooková skupina „Zakažme fotbal na vuvuzelových koncertech“ je sice spíše recesí než čímkoliv jiným, faktem ale zůstává, že vuvuzela může při správném pohledu a poslechu zajistit i hudební zážitek. Při aktivním poslechu chaoticky neuspořádných vuvuzelových tónů padají jména jako La Monte Young nebo Phill Niblock a tato přirovnání rozhodně nejsou tak perverzní, jak se může zdát. Pro věčné hledače nových hudebních podob je vuvuzela jako dar z nebes. Není natolik prefabrikovaná, jako komerčně úspěšná world music, přesto představuje autentický import z exotické Afriky. Zároveň funguje naprosto organicky a přirozeně, hrát na vuvuzelu může prakticky každý a nejsou výjimkou zápasy, při kterých zároveň zní několik desítek tisíc trumpet najednou. Viděno hudební optikou je každý fotbalový zápas unikátním zvukovým zážitkem, navíc se nabízí možnost slyšet vuvuzelu v jejím přirozeném prostředí, není tedy potřeba její zvuk vytrhávat z kontextu a pro poslech jejího zvuku vytvářet umělé podmínky.

Bohužel je ale nutné vypravit se na fotbalový zápas osobně — provozovatelé televizních stanic totiž po několika zápasech podlehli tlaku větší části fotbalové veřejnosti a ruchové mikrofony ze stadionů ztišili. Bude zajímavé pozorovat, jakým způsobem bude zvuk vuvuzely proplouvat nad světem a jestli se monotónní troubení dočká svého vrcholu v příští sezoně. Ta totiž ukáže, nakolik se lidé nechali okouzlit zvukem plastové trumpety a jestli odolali možnosti donést si původně africkou trumpetu na zápas v České republice, Německu nebo Anglii. Už teď je ale jisté, že táhlý zvuk jihoafrické vuvuzely je jedním z mála zvuků, který se stane součástí kolektivní vědomí větší části lidstva. Alespoň na nějakou dobu.

01.02.2010