Ze západního Švýcarska s pozdravem

Steven Parrino: Genéve, Lausanne, Neuchâtel, Fribourg
150 km od Curychu

Na konci února byla v ženevském Mamco (www.mamco.ch) otevřena výstava Collection Estate Stevena Parrino, kterou provázela mnohá setkání a mnoho zajímavých diskuzí. Od newyorského umělce, který měl v roce 2005 smrtelnou nehodu, tu byla k vidění raná díla i roztrhaná plátna a poničené struktury desek s výběrem kreseb a videoprací. Fabrice Stroun, nezávislý kurátor, který je známý mimo jiné také díky svým rozhovorům s mladými umělci ze západního Švýcarska, například s Philippem Decrauzat či Valentinem Carron, uspořádal Collection Estate s jedinečným citem pro dílo i atmosféru.
Aktuální zaměření muzea vyžaduje poznat Mamco osobně. Je to muzeum, místo, stroj, orgán, či jak jej chceme nazvat. Zadním dvorem mezi zaparkovanými auty dorazíme do muzea, které je rozléhá ve čtyřech patrech bývalé továrny. Christian Bernard, který je ředitelem Mamco od jeho otevření v roce 1994, nedává dohromady vlastní kolekci typu „best of“. Namísto toho koncipuje sbírku sbírek. Pokouší se uskutečnit vizionářský plán, v rámci kterého bude muzeum jako komplexní budova sloužit jiným úlohám než jen prosté reprezentaci. Publikum v labyrintu dřevěných kójí objevuje rafinované, chytré a často subverzivní propojení mezi sólovými výstupy a společnými pracemi, představující práce tvůrců jako je Denis Oppenheim, Sarkis, Gordon Matta-Clark, Vito Acconci, Frank E. Walter a mnoho dalších. Důležitou roli přitom hraje západošvýcarská umělecká scéna, do níž se řadí umělci jako John Armleder, Sylvie Fleury, Francis Baudevin, Pierre Vadi či Fabrice Gygi. Mamco jako muzeum se ale neustále obnovuje. V současné době jsou zde k vidění velké instalace Vincenta Lamoureuxe či nástěnné malby Philippe Decrauzata. Jedná se o místo, na němž se organizují neviditelné výstavy kurátorky Agniesky Kurant. Tento únor k nim patřil například Stephane Dafflon a Gabriel Leister.
Čteme-li o západním Švýcarsku, často se hovoří o Ženevě. V tomto městě žije mnoho umělců, například velmi aktivní Gianni Motti či Fabrice Gygi. V Ženevě je také mnoho galerií a nezávislých uměleckých prostorů, například Attitudes (www.attitudes.ch) s mnohavrstvým programem či Planet22 (www.planet22.net), která překvapí výstavním prostorem o velikosti 2,7 čtverečního metru.
Západní Švýcarsko se neomezuje jen na ženevskou scénu. Tato skutečnost je dobře vidět na životní dráze Stevena Parrino. V posledních letech byl pozván do tří různých výstavních institucí západním Švýcarsku.
V roce 1998 měl jednu ze svých prvních samostatných výstav ve Švýcarsku v CAN, v Centre d’art Neuchâtel (www.can.ch). CAN existuje již od roku 1995 a stále platí za outsidera scény jak v pozitivním slova smyslu, tak z finančního hlediska. Všeobecně vzato umělecké instituce v západním Švýcarsku jsou zřídkakdy tak dobře dotované jako basilejské či curyšské. Přesto se velkorysé prostory CAN stávají místem konceptuálních výstav, například Henrika Plenge Jakobsena či Lori Hersberger. Po pěti letech programové činnosti na Swiss Institute v New Yorku byl první ředitel CAN Marc-Olivier Wahler povolán jako ředitel Palais de Tokyo v Paříži.
V roce 2002 byl Steven Parrino pro změnu pozván do Circuit v Lausanne (www.circuit.li), aby pro záznam znovu předvedl performanci Electrophilia z roku 1997. Circuit je nezávislý umělecký prostor, který vedou umělci.
Lausanne se stává stále zajímavějším místem díky vysoké umělecké škole ECAL a především díky pozoruhodným pozicím, které zde lze zastávat. Během několika let se tento vývoj ještě urychlí otevřením nového muzea současného umění a o Lausanne uslyšíme jistě častěji.
V tomtéž roce, kdy byl v Circuitu přítomen Steven Parrino osobně, organizuje Michel Ritter jako jednu ze svých posledních výstav ve Fri-Artu ve Fribourgu (www.fri-art.ch) výstavu s kresbami Stevena Parrino Exit/dark matter a objekty Valentina Carrona. Michel Ritter je dnes aktivní v Centre Culturel Suisse v Paříži. Fri-Art je úžasné místo, kde se v kunsthalle výborně starají o návštěvníky. Mimo jiné také zásluhou skvělé kuchyně. Novou ředitelkou kunsthalle je od roku 2002 Sarah Zürcher. Před nedávnem otevřela skupinovou výstavu Stopover, která je vedena čistě v linii jejího pohledu na současné umění: umění je místem tázání se po identitě, fikci, realitě. S posledními řádky které mi zbývají, se loučím s mnoha přáteli, kteří ve Westside Švýcarska pořádají tak napínavé výstavy.

01.02.2006